Uzákonění nadstandardní zdravotnické péče bude znamenat pro řadu lidí rozsudek smrti…

 
Motto:
 
Až jeden z nás zemře, tak já pojedu do Vídně…
 
 

Tenhle výrok jakési vzdálené pratety se v naší rodině traduje od nepaměti a dlužno říci, že většinou, když býval mezi mnou a mou ženou citován, vždy jsem jí sliboval, že to budu já, kdo do pomyslné Vídně pojede, abych jí ušetřil trápení spojeného se ztrátou milovaného partnera :-)
 
Jen mě teď trošku zaskočila tím, jak brzy mou nabídku využila - nebylo jí OSUDEM dáno dožít se magického data 20.11.2011 svých 59. narozenin a 25.10.2011 podlehla v boji s následky neochoty 3 nemocničních lékařů, kteří jí, pravděpodobně ve snaze ušetřit nemocnici peníze, postupně každý jeden odmítli léčit úměrně jejímu celkovému zdravotnímu stavu, tj. včas jí hospitalizovat, a dali přednost tomu, léčit jí v duchu “standardní zdravotnické péče”, tj. léčili jí jen aktuální onemocnění, bez ohledu na dopad, který tato léčba bude mít na její chronická onemocnění :-(

 
Toto jejich “úsporné” rozhodnutí nakonec přišlo velmi draho - místo několika týdnů pobytu manželky na normálním lůžkovém oddělení a trochy infuzí (v případě, že by byla hospitalizována hned na počátku jejího onemocnění), strávila před svou smrtí 2 týdny na JIP a 2 týdny v umělém spánku na ARO. Také 3 náročné operace, které musela absolvovat, nebyly jistě zadarmo.
 
A to nemluvím o zcela zbytečném fyzickém utrpení manželky, kterému jí tak vystavili, a to jak po dobu cca jednoho měsíce “standardní léčby”, kdy trpěla stále většími bolestmi, které byly tu a tam “zpestřovány” drastickými průjmy a zvracením, tak potom v nemocnici, kdy byla odsouzena k bezmocnému ležení na lůžku s tělem rozřezaným v důsledku chirurgických zásahů a kdy do ní byly trvale zavedeny plastové hadičky a hadice nejenom všemi volnými otvory, které má člověk k dispozici, ale i otvory chirurgicky vytvořenými, jak to jednotlivé před- a pooperační stavy a s tím související následné zdravotní komplikace vyžadovaly.
 

Dlužno říci, že na JIP, a především pak na ARO, stejně jako ze strany chirurgů, byla péče o ní kvalitní a vůči mě vstřícná a laskavá. Bohužel… byla to péče pozdní, která již nedokázala napravit důsledky rozhodnutí onoho kapitána-doktora z ÚVN, který hned na počátku nad ní vlastně vynesl ortel smrti a ještě se jí vysmál…:-(

 
Ve své podstatě to byla ze strany těchto 3 lékařů jakási medicínská “justiční” vražda :-( Ani onen kapitán-doktor v ÚVN, ani týden na to urolog v Thomayerově nemocnici, coby “soudce” pomyslného odvolacího soudu, nevzali na vědomí “důkazy obhajoby” (v našem případě lékařské zprávy o stavu jejích jater a ledvin), a chování lékařky na infekčním oddělení Thomayerovy nemocnice, pouhé dva dny před manželčinou hospitalizací (které možná mohly rozhodnout o tom, že by chirurgický zákrok mohl být méně rozsáhlý nebo dokonce žádný), a zvláště pak její výrok: „To jste se bála, že cestou umřete, že jste se k nám nechala přivézt sanitkou?!“, byl ve světle skutečnosti, že všechny příčiny manželčiny smrti (zánět močových ce