Vrchol ohledupnosti


 
Možná to bylo ještě dříve, ale já si pamatuji, že to byl Karel Čapek, který svou knížkou “Měl jsem psa a kočku” pro mě objevil způsob vidění Světa, který mi činí pobyt na Něm příjemným:-)
 
Dodnes cítím ten fascinovaný údiv nad popisem, jak “pes vede pána na procházku”, kdy podobně jako se prvňáčkovi poprvé spojí slova, která doposud nedokázal číst jinak, než samostatně, do věty, která mu náhle dává smysl, tak mě se pospojovalo to množství zážitků, kdy jsem potkal pána, či paničku tažené cestou necestou na vodítku psem, kteří se ale pro okolní svět (a snad i sami před sebou) tvářili, že to je jejich vůle “vést” s lodičkami na nohou nebo v nablýskaných lakýrkách svého psa hlubokou louží, ev. s ním šplhat přes vysoké hromady sypkého písku:-D
 
Od té doby se již nedokáži na dění kolem sebe dívat jinak. Samozřejmě se to snažím nedávat najevo, ale i tak mívám občas problémy s lidmi, kteří si všimnou, že jsem si “všiml”, tj. že jsem jim jejich “divadýlko” nezbaštil:-D Řekl bych, že to snad je ta nejhorší varianta toho, když řeknete pitomci, že je pitomec! Což je jedna z největších pitomostí, které se může člověk dopustit:-D Ale já si nemohu pomoci. Je to zkrátka silnější, než já:-)
 
Nedávno mě ale okouzlila následující milá situace, a tak mi to nedalo a pokusil jsem se o drobnou verbální perokresbu, či spíše skicu. Snad potěší i vás:-)
 

 
Nedokáži si svůj život představit bez pohybu. Pokud se alespoň 3x týdně neocitnu večer v tělocvičně, cítím se nesvůj:-) To je důvod, proč se moc netěšívám na prázdniny, kdy většina tělocvičen je zavřená, většina spoluhráčů má dovolenou a je pro mě obtížné se dostat ke své “droze”, tj. sportovnímu pohybu.

S vděčností proto vítám skutečnost, že přes léto mě mezi sebe přijala parta volejbalistů. A to i navzdory faktu, že za celý zbylý rok se k této hře dostanu jen výjimečně, takže mi fatálním způsobem chybí trénink. Jak s oblibou na svou obranu říkávám, moje ruce až po loket vědí přesně, co po nich chci, ale co opravdu vyvedou má předloktí, dlaně a prsty, tím bývám většinou překvapen i já sám:-D

Není proto divu, že nejméně rád hraji na “postu” rozehrávače. Zatímco v poli obvykle stačí míč jakkoli zpracovat (většinou se totiž najde někdo, kdo mou nekvalitní přihrávku přemění ve kvalitní následnou přihrávku) a na síti mi dokonce, díky mé fyzické výšce, naopak stačí (proto tam hraji nejraději) jen “praštit” do míče, který mi někdo kvalitně přihrál, na “rozehrávce” nemám téměř naději ukrýt své neumětelství, protože tzv. “druhá” patří vždycky rozehrávači:-)

Chápu proto své spoluhráče i jejich projevy nevole, když jen já vím, že tak debilní přihrávku jsem jim neposlal “schválně”:-D A jistě nikoho nepřekvapí zjištění, že mezi mé nejslastnější okamžiky patří ty, kdy mohu pro mě tak stresující místo rozehrávače opustit:-D

Minulý volejbal ale pro mě učinila slastným celý jedna ze spoluhráček, která mi nabídla výměnu míst po rozehrání míče, což pravidla dovolují, a já se tak mohl místo stresující rozehrávky věnovat svému oblíbenému bušení do míče, což občas i vypadá, jako bych vědomě smečoval:-D

Navíc, a to je vlastně důvod a zároveň pointa celého tohoto mého povídání, místo pravdivého zkonstatování: “Honzo, jsi na rozehrávce nemožnej, přihráváš jak dement …”, ev. něčeho ještě jadrnějšího, mi s milým úsměvem na rtech řekla: “Honzo, tebe je na rozehrávce škoda …”:-D

Byť řekla jinými slovy totéž, má duše vrní slastí, kdykoli si na toto její verbální pohlazení vzpomene:-)

28.7.2008


Co je nového u kamarádů:

RC.305
RC.305 - stránky věnované RC autům, scale a expedicím.