| |
aneb manažerská racionalita v praxi
|
|
|
| |
Následující informace je, jak jinak, objevenou amerikou, nicméně nijak příjemnou a hlavně, nenabízející nějaké funkční řešení :-( Její formulování a publikace na tomto mém webu není ve své podstatě ničím jiným, než záležitostí psychoterapeutickou - hodlám se tím vypsat ze své bezmoci :-(
|
| |
3x jsme se během posledního měsíce (kdy je manželka trvale sužována bolestí zad, že se pohybuje jen velmi obtížně, a střídavě vysokými teplotami, zvracením a průjmy) ocitli v situaci, kdy její zdravotní potíže dosáhly takové intenzity, že jsme potřebovali akutní lékařskou pomoc a pokaždé byl průběh více méně stejný, takže si troufám tvrdit, že se již nejedná o náhodu, ale o standardní přístup k pacientům a že slůvko “děsivá” v titulku není míněno jako nadsázka :-(
Zdá se, že už i být lékařem není posláním, ale prostředkem k vytváření zisku. A protože ten přináší nejsnáze lidé zdraví a bohatí, je z hlediska lékaře kontraproduktivní zabývat se lidmi nemocnými a chudými :-(
A tak dříve obvyklé úvodní věty vyslovované lékařem s úsměvem a empatickou vstřícností: “Tak copak vás trápí?” a “Čím vám mohu pomoci?” nahradily dotazy, nejprve věcný: “Zaplatil jste poplatek?” a, je-li na tento dotaz odpovězeno kladně, následuje s maximálním despektem vyslovená nějaká variace vět: “Co sem lezete?!”, ev. “Proč nejdete jinam?!”. Korunu tomu pak nasadila včera v noci lékařka na infekčním oddělení Thomayerovy nemocnice, která když nejprve vynadala posádce záchranky, že k ní manželku přivezli, se obořila i na manželku zlobnou větou: “to jste se bála, že cestou umřete, nebo co, že jste se sem nechala přivézt záchrankou?!” Dlužno podotknout, že jsem volal záchranku z bezradnosti nad stavem manželky, který se během dne stále více podobal blížícímu se kómatu před rokem, kdy nebýt naštěstí hospitalizována, by pravděpodobně doma zemřela, protože jí zachránilo jen okamžité přeložení na JIPku:-( A kromě bezradnosti to byla i představa, že ji budu muset nechat v této situaci celý den doma samotnou a bez dohledu. Každopádně mi opět manželku, aniž by opět cokoli výrazného udělala pro zlepšení jejího stavu, vrátila zpátky do domácího ošetřování…
|
| |
Sečteno a podtrženo:
Stále více se mi v souvislosti s naším zdravotnictvím (a především pak s lékaři nemocnic, se kterými jsem nic zlého netuše naivně sympatizoval při jejich iniciativě “Děkujeme, odcházíme”) vybavuje analogie s nahazovači při závodech RC modelů a radou kamaráda, že nejlepší způsob, aby se člověk nemusel rozčilovat nad jejich nekvalitním fungováním, je jezdit tak, abych jejich pomoci nepotřeboval.
A stejně tak jediný způsob, jak nepřijít o iluze o našem zdravotnictví a lékařích, je starat se o své tělo tak, abych jejich pomoc nepotřeboval. Ale začínám se děsit svého stáří, až mi přeze všechnu mou péči začne tělo vypovídat službu a já se stanu vůči zlovůli manažersky racionálnímu zdravotnictví a manažersky racionálním lékařům bezmocný - např. jakýsi doktor kapitán v ÚVN (Ústřední vojenské nemocnici) na přímou prosbu manželky, zda by jí nemohl pomoci alespoň dočasně injekcí od bolesti, takže téměř nemohla chodit, toto odmítnul a místo toho jí předepsal prášky proti bolesti, o kterých ho informovala, že je užívá, ale že jí nezabírají, a s úsměvem, který ve všech těch souvislostech vyzníval velmi škodolibě, jí sdělil, že “to” odezní…:-(
|
22.9.2011
