Blíží se konec školního roku a tělocvičny škol se stávají nedostupné. Což pro mě, který potřebuje k životu sportovní pohyb jako ryba vodu nebo ptáci vzduch, aby se jejich křídla měla o co opřít, znamená shánět přes léto příležitost si zasportovat s partami lidí podobně závislých na sportovním pohybu jako já.
A tak jsem léto co léto stále častěji konfrontován s reakcí nových sportovních kolegů na můj vzrůstající věk.
Pro svou potěchu jsem si kdysi dávno vypracoval teorii o “3 fázích sportovního stáří”. Snad potěší nebo alespoň pobaví i vás:-)
|
- 1. fáze nastává tehdy, když vám na “place” začnou mladší spoluhráči vykat;
- 2. fáze (která mě před pár lety již také potkala) nastává tehdy, když se na vás některý z mladších spoluhráčů, se kterým se mnohdy znáte a potkáváte na hřišti již delší dobu, jednou náhle podívá pohledem, ze kterého je přímo patrné, že právě “cosi” objevil a že je tím překvapen, a pak se vás zeptá, kolik je vám VLASTNÉ let, aby po té, co mu prozradíte to “sladké tajemství”:-D, s intonací, která je směsicí podivu, údivu i obdivu (vím o čem hovořím, protože mně se to kdysi stalo u mého o cca 20 let staršího spoluhráče) podle nátury buď zvolal nebo jen povzdechnul: “Fakt?! CHTÉL bych TAKHLE vypadat v TVÝM věku!”
- 3. fáze pak nastává tehdy (a já doufám, že se jí dožiji), když se vás vaši bývalí mladší spoluhráči, kteří už nesportují, při náhodném setkání ptají: “A ty JEŠTÉ hraješ?!”
Sečteno a podtrženo:
Musím se přiznat, že díky sportu a především tomu, že se při něm pohybuji převážně mezi mladými lidmi, trpím falešnou iluzí, že jsem stějně mladý jako oni:-D
Takže když se ocitnu mezi svými vrstevníky (dříve např. na jejich svatbách, kdežto teď převážně na svatbách jejich dětí:-D) jsem fascinován, jak vypadají sešle - ale jen do okamžiku, než se podívám na sebe do zrcadla:-D protože sport nedokáže “zachránit” vše:-)
|
7.6.2008
