Těžký úděl nahazovače

Motto:

Jako motto svého přípěvku jsem zvolil anekdotu o trojím pohledu na tutéž událost. Protože se ale jedná o anekdotu vypravěčskou, resp hereckou (její půvab spočívá především v možnosti rozehrát vypravěčem několik hereckých etud), pro čtenáře s malou fantazií (mám na mysli představit si, jak anekdotu vypráví páni Menšík, Donutil nebo třeba Polívka) se v mém (to zdůrazňuji, protože schopný spisovatel by jistě tuto úlohu úspěšně zvládl) přepisu stává tato anekdota příliš rozvláčnou.

A protože z reakcí některých návštěvníků mého webu je patrné, že neschopnost dočíst ji je odvedla od mého příspěvku dříve, než se dostali k samotné jeho podstatě, tj. následujícímu zamyšlení, rozhodl jsem se umístit ji samostatně a ponechat na návštěvníkovi, zda se jí bude zdržovat před anebo po přečtení mého zamyšlení nad těžkým údělem nahazovače:-)

Díky jedné spřátelené návštěvnici svého webu jsem si uvědomil, že i já už se občas zpronevěřuji jeho poslání tím, že tu tu a tam ponechám, aniž bych si to ale uvědomil, nějakou pro mnohé “objevenou Ameriku” bez vysvětlení, a tak teď spěchám s nápravou alespoň u jedné z nich. Dotyčná mi napsala: Ráda tvůj web čtu, líbí se mi, jak píšeš, i když často nevím o čem že to píšeš:-D Můžeš mi vysvětlit v jaké, že se to roli ocitla maminka jednoho ze závodníků? Co je to ta nahazovačka? A já si najednou vybavil počátky svého návratu k modelařině, protože jednou ze zábran zúčastňovat se závodu byla představa, že za neudržení svého modelu v dráze budu diskvalifikován:-D Už první návštěva závodu ale uvedla mou mylnou představu na pravou míru. I když modely aut závodníků nevypadávaly z dráhy, ev. nekončily převráceny na záda tak často, jak by se to jistě dělo mně, přesto z dráhy vypadávaly i končily s koly bezmocně vzhůru. Nicméně jejich “piloti” za to nebyli diskvalifikováni. Naopak! Občas na můj vkus až nevybíravě pokřikovali na postavy rozeseté podél trati, o kterých jsem do prvního startu marně přemýšlel, proč stojí u trati “čestnou stráž”:-D A pokřikovali na ně proto, že se jim zdálo, že příliš pomalu jejich závodní stroje vypadlé z dráhy vrací opět na trať, stejně jako ty ležící s koly vzhůru pomalu a pozdě obrací zpátky. Jaké pak bylo moje překvapení, když se příští jízdu tito křičící piloti rozestavili podél dráhy, aby na sebe nechali pokřikovat další várku závodníků, ktreří měli pocity, že příliš pomalu jejich závodní stroje vypadlé z dráhy vrací opět na trať, stejně jako ty ležící s koly vzhůru pomalu a pozdě obrací zpátky:-D Od té doby vím, kdo jsou to “nahazovači”:-)
Každého z nás Život občas vystavuje situacím, kdy jsme sami sobě Dr. Jekylem i Mr.Hydem. Často se tak děje jednorázově, tudíž nevratně, a to buď skokově - např. nejprve jsme dětmi, po pubertě nastane delší období, kdy můžeme zapomínat, co nám na rodičích vadilo, abychom se poté skokem sami rodiči stali. Jindy souběžně, to, když se např. snacha stane současně i tchýní. Mnohem zajímavější jsou ale varianty opakované:-) Například značná část populace zažila nebo zažívá ten rozporný pohled na cyklisty a automobilisty, který se mění vždy v závislosti na tom, zda usedáme za řidítka svého bicyklu nebo za volant svého automobilu. A jakkoli by se mohlo zdát, že role “nahazovače” a “pilota” dálkově ovládaného modelu automobilu zažívají účastníci závodů souběžně, protože během pouhých dvou po sobě hned následujících rozjížďkách, opak je pravdou. Usuzuji tak z faktu, že kritika nahazovačů i “nezvládnuté úlohy” pořadatelů závodu v tomto směru je zcela běžná, ale že jsem se přitom doposud nikde, a to jak na internetových fórech, tak v soukromých rozhovorech, nesetkal s kladným hodnocením, či dokonce uznáním kvalitní práce nahazovačů! Rád bych to tímto příspěvkem alespoň trošku napravil. Napadá mě, že by z psychologického hlediska bylo výhodnější, aby závodníci nejprve nahazovali, a teprve další jízdu by měli možnost pilotovat své modely, protože v takovém případě, s ještě čerstvou vzpomínkou na to, jak sami nahazovali, by nejspíš přistupovali s větší pokorou k po nich k nahazování nastupujícím kolegům:-)
Z pohledu pilota se může zdát, že být nahazovačem není nic těžkého, prostě “stačí”, aby včas zaregistroval pád mého modelu a bez odkladu se nad ním sklonil a poslal ho znovu na trať.
Ve skutečnosti tomu brání hned několik faktorů. Jedním z nich je skutečnost, že bez ohledu na množství nahazovačů, nikdy jich není dostatek, aby v každý okamžik dokázali pokrýt celou plochu dráhy.

Velmi často se totiž nahazovači ocitají v situaci, že se musí rozhodnout, který model dříve vypustit na trať. A je logické, že v případě, že se mu v cestě ke vzdálenějšímu, dříve padnuvšímu modelu, ocitne náhle model, který je třeba také nahodit na trať, učiní tak. Pokud se tím navíc zdrží, cítí se oprávněně pilot dříve padnuvšího modelu poškozen. Pokud by tak ale nahazovač neučinil a model zvednul až při zpáteční cestě, s největší pravděpodobností by poškodil pilota tohoto modelu ještě více, než poškodil pilota prvého. Navíc, jak mohu potvrdit z vlastní zkušenosti, je obtížné nenechat se zaujmout jízdou některého z modelů a sledovat ho pohledem i mimo svěřený úsek, takže se občas stane, že nahazovač včas nezaregistruje model, který v jeho úseku ve chvílích jeho momentální nepozornosti právě navzdory vůli pilota přerušil svou jízdu:-D
A to nemluvím o situacích, kdy se nahazovač musí neohroženě, jako rozhodčí do bitky mezi hokejisty, vrhnout do skrumáže modelů a za přísného dohledu jednotlivých pilotů, nekompromisně roztrhnout do sebe zaklíněné jedince. A tak bez ohledu na míru zavinění, jak je v takových situacích obvyklé, tj. stejně jako hokejový rozhodčí posílají obvykle všechny účastníky bitky na trestnou lavici, nezbývá nahazovači než vypustit modely na trať tak, jak mu přijdou pod ruku. Je už v lidské povaze, že se tudíž všichni piloti cítí nahazovačem poškozeni, a to obvykle i včetně původců skrumáže. To však nejsou všechny záludnosti, které na nahazovače čekají, zvláště pokud je nucen vydat se do prostoru dráhy hlouběji.
Tehdy musí mít jednak na mysli, že se současně stává neprůhlednou překážkou, která ztěžuje pilotům kontrolu nad jejich modely, skryté za jeho siluetou, takže kromě toho, jehož model se chystá nahazovač znovu uvést do provozu (a i ten má obvykle pocit, že je nahazovač příliš pomalý!:-D), cítí se oprávněně ostatní piloti nahazovačem poškozeni.
A to nemluvím o hrozbě, kterou jsou nahazovačovy nohy pro kolem něj projíždějící modely - v lepším případě do nich model narazí. V horším pak nohy nahazovače model rozšlápnou.

Sečteno a podtrženo: Na závěr mě proto nenapadá nic lepšího, než odcitovat svého kamaráda, který tvrdí, že nejlepší způsob, jak se vyrovnat s nekvalitní funkcí nahazovačů, je pilotovat svůj model tak, abych jejich pomoc nepotřeboval:-D A za sebe pak navíc dodávám, že by možná z naší strany, když bereme do rukou vysílač dálkového ovládání, stačilo jen o trošku více tolerance:-)