Teror slušnosti - jediná cesta k právnímu státu
Motto: Národ, který zapomene svou historii je odsouzen k tomu, prožít ji znovu.
| “Oprášil” jsem jedno ze svých kdysi na internetu publikovaných zamyšlení, zbavil ho kontextu s událostmi v době jeho publikace aktuálními, a jen mírně jsem aktualizoval jeho pointu v souvislosti s bojem proti zcizování příspěvků. Tehdy jsem reagoval na dva články jakéhosi autora (ty články už neexistují, resp. odkazy na ně již neplatí, proto jsem takto nekonkrétní), který se v jednom, který nazval “Patří porušování předpisů ke koloritu naší společnosti?”, pozastavoval nad “koloritem” naší společnosti (který se, podle něj, projevuje mj. i tím, že náčelník městské policie využívá služební vůz ke svým soukromým potřebám, starostu tato skutečnost nevzrušuje a netrvá na exemplárním potrestání a navíc na městském úřadě v pátek jednu hodinu po poledni nikdo nezvedá telefon), aniž si podle mého uvědomoval, že tento “kolorit” je (schválně jsem nepoužil minulého času, protože nemám pocit, že by se hněco od té doby výrazněji změnilo) mj. důsledkem i autorova, podle mého, hloupého postoje, vyjádřeného v jiném jeho článku slovy, cituji: “A jak jim mám říct, že patřím ke generaci, která se zabývá spíše budoucností a tím, co nás čeká, než věcmi, které se staly a naše generace je nemůže ovlivnit, natož pak pochopit?? “Asi před týdnem jsem málem přivodil infarkt jednomu dědečkovi, s nímž jsem diskutoval na téma “komunismus v letech osmdesátých” - na jeho otázku ” a Vám nevadilo to, co se za komunistů dělo ?” odpověděl zcela dle pravdy “ne, nevadilo. Protože ani mě, ani naší rodině nijak neublížil žádný komunista.”" |
“Socialistický” experiment nás totiž naučil mnoha nectnostem, z nichž většina přetrvává ve společnosti doposud (a vytvářejí tak její “kolorit”)
Pokusím se tu pojmenovat jen namátkou pár z těchto nectností i důvody jejich vzniku. Ti z vás, kteří jste “to” také prožili, mě jistě budete schopni doplnit dalšími příklady.
- neúcta k lidské práci, mj. způsobená tím, že se vyráběly věci, které nikdo nepotřeboval, ale mnohdy, aby se splnil plán, se “šturmovalo”, aby se pak tyto věci povalovaly léta ve skladech nebo dokonce lidem na očích (kdo jste z Prahy, zajděte si někdy procházkou na “most inteligence” v Bráníku - to je ten mohutný dvoukolejný železniční most přes Vltavu, který nikoli svými mozky, ale svýma rukama budovali inženýři, doktoři a další “úředníci”, kteří byli v 50. letech “převedeni” do “výroby” - do dneška přes něj vede jen jedna kolej a zbytek zarůstá travou)
- neúcta k poctivé práci - rozdíl odměn toho, kdo pracoval poctivě a toho, kdo se flákal, byl minimální a velmi často záporný - mzdu jednotlivce neurčoval jeho ekonomický přínos podniku, ale rozpětí příslušné “platové třídy”, která odpovídala jeho zařazení v rámci příslušného schématu (vzpomínám, jak největší starostí ředitele jednoho menšího podniku, ve kterém jsem pracoval, bylo, aby měl vždy více než 600 zaměstnanců - stačilo 601 - aby byl zařazen do vyšší platové třídy), lépe byl navíc obvykle odměňován ten, kdo uměl vytvářet “potěmkinovy vesnice” než ten, kdo poctivě pracoval.
s tím úzce souvisí
- neúcta ke vzdělání - vedoucí místa (a tudíž vyšší platy) nebyla obsazována na základě znalostí uchazečů, ale na základě míry loajality (”červená knížka” byla víc, než vzdělání - jmenování vedoucích pracovníků podléhalo schvalování KSČ) - jen u nejnižších vedoucích pracovníků byla tolerována “nestranickost”, u vedoucích pracovníků středního stupně se už jednalo o vyjímky trpěné s nevolí a funkce od náměstka výše bylo možno obsadit již jen pouze tzv. “nomenklaturními kádry”, kteří procházeli příslušnými, především politickými školeními - kdo se dostal až sem a nevyrobil “politický průšvih” (ten mnohdy spočíval i v nevinné větě, která byla v rámci nějaké souvislosti špatně interpretována “soudruhy nahoře”, kteří pak jen “zvedli telefon” a od dotyčného se hned distancoval každý, kdo byl “in” a nechtěl být “spláchut” s ním a dotyčný se pak na pár let, ale mnohdy i do konce života už nikde “nechytal”), věděl, že “to má na doživotí”, protože i kdyby se ukázal jako managerský “packal”, pokud nevyrobil “politický průšvih”, vždy se našlo nějaké “teplé” náměstkovské místo, kde škodil co nejméně.
U přijímacích zkoušek na střední nebo vysoké školy opět velmi často nerozhodovaly znalosti přijímaného, ale příslušné body za jeho původ apod.
A “dělat vědu”, to naopak bylo pro opravdové nadšence, kteří byly mj. “trestáni” nízkými platy. Sice u nás nikdy nedošlo k tomu, jako v Sovětském svazu, kde za války řada špičkových výzkumných pracovišť byla přímo ve vězeních, kam byli v rámci politických procesů pozavírány nejlepší “mozky” země, ale řada našich vědeckých pracovišť žila v trvalém provizoriu. - neúcta k dobrému zaměstnání - díky “právu na práci” nebylo možno vyhodit “nemakačenky” a místo nich pořádně odměnit poctivě pracující zaměstnance. Pokud se to povedlo, dostal většinou dotyčný vynikající posudek, takže nastoupil u jiného zaměstnavatele, obvykle za lepších platových podmínek.
- drobné rozkrádání podnikového majetku, úplatkářství a s tím související “jánabráchyzmus” - protože nefungovaly služby (drobní živnostníci byli sdružování do nepružných monopolních velkodružstev) a také díky “plánovitému hospodářství”, každou chvíli bylo nějakého zboží nedostek (a to i zboží základní potřeby - toaletní papír, vajíčka, dámské vložky, cukr, čočka, sůl atd., atd.), mnohý sortiment nebylo dokonce možno koupit vůbec, takže jediná možnost byla ukrást (ale říkalo se tomu “přemístit”) je v zaměstnání (mj. i proto téměř nikoho nevzrušuje náčelník městské policie, který jen využívá služební vůz ke svým soukromým potřebám) nebo sehnat někoho, kdo je mohl ukrást (”přemístit”). Pro získání nedostatkové služby nebo zboží obvykle ale nestačil jen úplatek, bylo třeba i znát “toho pravého” - z té doby pochází rčení, že korupce zmizí, až bude každý znát každého.
s tím úzce souvisí
- podniková a zaměstnanecká nehospodárnost - naplánované peníze bylo nutno utratit (např. finance na topení bylo nutno protopit, byť byla teplá zima), protože v případě, že by oddělení nebo podnik ušetřily, byly by jim příští rok příslušné fondy kráceny (a co kdyby příští zimu opravdu mrzlo!), naopak utratily-li víc, byly jim mnohdy zvýšeny a příslušný management odměněn za “překročení plánu”.
- neúcta k zákonu, mj. vyplývající z převráceného hodnotového žebříčku (drobná krádež v podniku, tj. “rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví” byla trestána mnohem více, než třeba velké okradení soukromé osoby nebo dokonce vražda(!), a to nemluvím o politických “proviněních”) a současně z rozsudků, které byly mnohdy závislé na tom, kdo byl souzen (i zde hrálo roli, kdo koho znal, ev. čí byl příbuzný)
s tím úzce souvisí
- akceptace skutečnosti, že je “normální”, pokud neplatí zákony pro ty, kteří se ocitnou mezi těmi “správnými” lidmi (mj. i proto téměř nikoho nevzrušuje náčelník městské policie, který využívá služební vůz ke svým soukromým potřebám) - většina našich politiků volí jen jinou rétoriku (mnohdy ani to ne), ale vztah ke svému postavení, které by mělo být službou občanům, převzali z minulosti a ke svým spoluobčanům se často chovají, jako ke svým posluhům. Problém je ale i v tom, že my tuto roli vcelku ochotně přijímáme.
Nemám rád nekonstruktivní kritiku, tj kritiku pro kritiku, která nenabízí nějaké řešení dané situace a tak nabízím to své, o kterém se navíc domnívám, že vlastně ani jiná možnost neexistuje. Touto jedinou možností je, podle mého, “Teror slušnosti” tak, aby ti neslušní cítili, že jsou společností opovrhováni. Vycházím z následující analogie: jestliže se dnes, oproti době před pár lety, cítí slušní (tj. většina) kuřáci provinile, chtějí-li si vedle nekuřáka zapálit, je stejně reálné docílit takové “nálady společnosti”, aby se slušní lidé cítili provinile, měli-li by podvádět - o to snáze se pak budou hledat ti zbylí, skuteční nepoctivci, kteří se vyskytují v každé společnosti.
Bohužel, tato, podle mého, jediná možná cesta má jednu velikou nevýhodu - je pracná: musíme totiž začít každý sám u sebe, mj. např. i tím, že nebudeme podporovat velké podvodníky svými malými podvody tak, aby na nás vydělávali tím, že se na jejich podvodech přiživíme. Začněme proto konečně používat své mozky a naslouchat svému mnohdy zakrnělému zdravému instinktu a nenechávejme se obluzovat lživou, cílenou (pro vyšší cenu reklamy, potřebují vyšší sledovanost) reklamní kampaní médií (jak jinak nazvat televizní zpravodajství a noviny, především ty bulvární), že to nemá cenu, protože tento stát je stejně plný podvodníků - kromě zištných důvodů je její příčinou i neumění a pohodlnost žurnalistů - je snazší zaujmout diváka pseudoaférami, než poutavě popsat nějaký pozitivní počin (spočítejte si, kolikrát jste byli vy konkrétně - ne “jedna paní povídala”! - podvedeni a kolikrát vás naopak během dne někdo potěšil: úsměvem, pozdravem nebo poděkováním), přestaňme přijímat úplatky, např. ve formě podbízivých televizních programů, abychom zvyšovali sledovanost (cenu reklamy) televizní stanici, kterou získalo podvodem zadarmo (tj. na náš úkor) pár lidí (návrh, který se nikdy neuskutečnil, protože byl místo něj realizován projekt horší než ty, které skončily ve výběrovém řízení za ním, ale díky kterému získali navrhovatelé licenci) - zahrňme takové podvodníky opovržením! A nenechme se nachytávat pouze na malé a pseudo- podvodníky, které nám ti velcí “předhodí”, naopak vyhledávejme a zahrnujme svým opovržením právě ty velké a skutečné podvodníky.
Nesedejme na lep falešným reklamám, které nám např. nabízí zhubnutí bez omezení příjmu potravy a zvýšené tělesné námahy, ovládnutí cizího jazyka bez nutnosti učení nebo spravedlivou společnost bez poctivé práce nás všech. Pokud se nedokážeme poučit z minulosti, hrozí nám, že v budoucnu z pohodlnosti předáme možná opět svou svobodu muži nebo straně “pevné ruky” v domnění, že to sama za nás “vyřeší” - můžeme si ale současně být jisti, že nám naši svobodu “v případě, že to nebude fungovat, do 30ti dnů” nevrátí - stejně jako to dopadlo po prvních svobodných poválečných volbách, kdy se sovětská vojska v čele se Stalinem, díky demarkační linii u Plzně, podvodem nastylizovala do role JEDINÉHO osvoboditele (přestože Praha musela zbytečně krvácet při čekání na sovětské tanky od Berlína) a umožnila komunistům přivlastnit si tak nadšení lidí z konce války, kteří jim pak dali své hlasy. Když začali žádat občané své hlasy zpátky, vyřešili to komunisté “vítězným únorem”…
| Sečteno a podtrženo: Pomožte nám odhalovat podvodníky, kteří se nestydí chlubit cizím peřím. Ke cti provozovatelů webhostingů slouží, že reagují rychle, jak ukazují první případy úspěšně vyřešených případů zcizeného obsahu webu Petra Škalouda Pokud někde na internetu narazíte na text, který znáte z jeho webu nebo z tohoto mého, aniž by u něho bylo uvedeno, odkud ten text pochází, dejte nám, prosím, vědět. A znáte-li autora takového webu, odkažte ho alespoň na návod, jak postupovat, aby si text na svém webu nebo blogu mohl ponechat a nemusel ho krást. |
17.4.2008
