Ne vždy je samota zlá a naopak přivedení na “jiné myšlenky” může ubližovat

 

 
Občas je dáno člověku “objevit Ameriku”. o jejíž objevování není co stát - tahle patří mezi ně…
 

 
Fascinuje mě, jak je vžitý scenáristický úzus, ať v detektivkách, či dramatech, s jakou vstřícností přijímají pozůstalí po zavražděném nebo mrtvém pozvánku někoho ze svého okolí, aby nezůstávali doma sami, a s jakým klidem pak odcházejí ze svého domova, aby “nezůstávali sami se svým smutkem”, aby “jim vše nepřipomínalo mrtvého blízkého člověka” a aby “přišli na jiné myšlenky”…

Vlastně mě to začalo fascinovat až teď, když i já se musím vyrovnat se smrtí své manželky, protože, jak zjišťuji, i já jsem se tak donedávna mýlil, když jsem se před lety domníval, že bychom neměli nechávat samotnou tchyni, když zemřel tchán (a byl jsem tehdy velmi zaskočen, s jakou sveřepostí trvala na tom, že chce zůstat doma a ne odejít do bytu jedné ze svých dcer), ev. nedávno, když kamarádovi zemřela jeho žena. V současnosti ale i já zjišťuji, že samota naopak přináší snáze a rychleji klid a vyrovnání :-)

Ten stav bych si dovolil přirovnat k jakési formě meditace - zatímco přítomnost kohokoli (ať lidí lhostejných, např. kolegů v práci, nebo lidí blízkých, např. spoluhráčů košíkové a, kupodivu, nejnáročnější je to s lidmi nejbližšími, protože ti navíc na mou ženu evokují vzpomínky…) vyžaduje potřebu sebekontroly, díky samotě lze nechat vzpomínkám a především emocím naprosto volný průběh :-) A díky vědomí lásky (mít rád) lidí blízkých i nejbližších lze směřovat průběh této meditace k pozitivnímu konci :-)

Moje dcera to definovala ještě pregnantněji: “… nejlíp jsem si pořvala, když dcera byla ve škole a synek ve školce a já mohla chodit po dvoře a brečet a brečet…”

Jak známo, horší než bolest vlastní je představa bolesti člověka, kterého mám rád. A tak právě soucit s dotyčným a neznalost jeho stavu vede opět většinu lidí ke snaze co nejdříve ho přivést “na jiné myšlenky” organizováním pro něj různých akcí a setkání, což ale, pokud už dotyčný není vnitřně vyrovnaný se svou ztrátou (v čemž mu, alespoň v mém případě tomu tak je, pomáhá nejvíce právě jeho samota), mu každopádně zpomalí proces jeho vyrovnávání se (de facto sáma se sebou), ale může mu to i ubližovat. V této souvislosti se mi vybavuje následující přirovnání :-)

Měli jsme tetu, která byla původem rakouská Češka, která se po válce rozhodla zůstat v Československu a která se tím pádem po roce 1948 řadu let nemohla podívat do rodiště a za příbuznými v Rakousku. Na druhou stranu ale od okamžiku, kdy se železná opona poněkud změkčila, mohla do Rakouska jezdit každoročně, jenomže tam velmi brzy začala jezdit jen sama, protože její manžel po každém návratu trpěl srovnáním s tím jak se žilo a co vše např. bylo ke koupi na “Západě” a u nás… A raději se držel hesla “co oko nevidí, srdce neželí” :-D

Nicméně podobně bolestné a traumatizující mohou být návraty člověka, který se se svou ztrátou ještě nevyrovnal, do jeho OSUDEM vynucené samoty :-(
 
 

 
Sečteno a podtrženo:
 
Pokud chcete účinně pomoci člověku, kterého právě postihla nějaká fatální životní ztráta (a nemusí to být jen smrt jeho partnera), respektujte jeho potřebu samoty. Věřte, že on vaši lásku (mít rád) i váš upřímně míněný soucit vycítí, takže se ve své samotě nebude cítit osaměle
 
Pokud mu budete předčasně de facto vnucovat situace, při kterých dle vás bude moci “přijít na jiné myšlenky”, kterážto situace pro něj v sobě ale nese nutnost se “pak” muset vrátit do své vynucené samoty, může ho tento návrat bolet výrazně více, než kdyby prostě jen nějakou dobu zůstal uzavřen ve své vynucené samotě a limitované duševní síly, které člověk má v tu chvíli k dispozici, marnotratně nevyplýtvával na následné vyrovnávání se kromě své bolesti z toho, co ho potkalo, i s “jinými myšlenkami” na které jste ho v dobré víře přivedli :-)
 

 

9.12.2011


Co je nového u kamarádů:

RC.305
RC.305 - stránky věnované RC autům, scale a expedicím.