Jak jsme se loučili s tchyní


 

 
Když jsem se zamýšlel o věcech posledních, pak v rámci zásady, že tomu, co nemůžeme změnit, je potřeba se smát, se mi vybavila následující vzpomínka na poslední rozloučení v Obřadní síni v Praze Motole.
 

 
 
I když nejsem jako holič Ešpandr z filmu “U nás v Kocourkově” v podání Václava Trégla, který žije pouze myšlenkami na vlastní pohřeb, přesto když občas pomyslím na to, že jednou odejdu z tohoto světa, sním o pohřbu, jako měl jeden z dvojice komiků v jedné z epizod italského povídkového filmu “Nová strašidla”, nad jehož hrobem vzpomíná jeho partner v podání Alberta Sordiho na jejich humor, takže smuteční hosté nakonec propadají záchvatům upřímného smíchu.

Sám jsem zažil podobné rozloučení se svým vedoucím v jednom z mých několika zaměstnání. Sice ne přímo na pohřbu, ale po něm, když jsme se sešli my, jeho podřízení, abychom si na něj zavzpomínali a ještě jednou se s ním rozloučili. A protože to byl člověk, který nejenom nikdy nikomu neublížil, ale komu jen trošku mohl v něčem pomoci, pomohl, pak v duchu přísloví “člověk si vezme do hrobu jen to, co za svého života rozdal”, protože on rozdával celý život kolem sebe radost, z dílny, kde jsme se obvykle scházívali, zazníval neutuchající, duši hladící smích.

Ale vraťme se k mé slíbené historce:-) Obřadní síň je svým způsobem zvláštní místo. Vypadá jak malý divadelní sál. A vlastně jím i je. Jen ten “divadelní kus” je poněkud nezáživný, protože hodinu co hodinu podle jednoho, víceméně statického scénáře - po rozevření opony scéně dominuje patnáct, dvacet minut rakev, aby na závěr zajela za železná vrata v pozadí jeviště.

Pokud jste jen účastníkem obřadu, máte šanci sledovat jak ostatní účastníky ve vašem okolí, tak i zátylky pozůstalých v první řadě, které vypovídají o ledasčems - povislá nebo naopak vzpřímená ramena, drobné něžné gesto, dodávajíc sílu dceři …

Hůře jsou na tom právě pozůstalí sedící v první řadě, ti mají minimální možnost rozptýlení. Pokud se ovšem neloučí s člověkem takové kvality, jako byla moje tchyně. A jakkoli nese v sobě termín “tchyně” pro většinu populace pejorativní obsah, měli jsme se s “maminkou” velice rádi, přičemž hlavní příčinou byl, myslím si, náš společný smysl pro humor - vždy, když se jednomu nebo druhému povedl nějaký žertík, naše oči se okamžitě hledaly, jednak pro “kontrolu”, zda ho ten druhý zaregistroval, ale i pro “odměnu”, když pohled toho druhého říkal: “to se ti povedlo!”, protože, jak známo, pochvala laika nemá šanci ani náznakem se vyrovnat pochvale skutečného znalce:-)

Samotný obřad řídí a tudíž i zahajuje pracovník pohřebního ústavu, který nejprve seznámí účastníky s průběhem obřadu, poté vpustí a usadí pozůstalé, se kterými tento průběh domluvil předem, a když je vše v pořádku, vyšle signál perzonálu zajišťujícímu samotnou realizaci obřadu.

V našem případě to byla paní, která decentně odcouvala k boční zdi “hlediště”, aby zády zakryla klasický bílý schodišťový kolébkový spínač, který nebylo možné na tmavě hnědém dřevěném obložení stěny přehlédnout (dnes tam mají namísto něho na čelní zdi ještě méně “romantické” mohutné “trojtlačítko”, kterým se obvykle ovládají portálové jeřáby ve výrobních halách nebo mohutná hangárová vrata:-) ). Stejně tak se nedal nezaslechnout zvuk bzučáku v horní části zákulisí, jednoznačně vymezený na počátku i konci nepřeslechnutelnými kovovými lupnutími spínače.

Opona se sice rozjela, ale zhruba po minutě, kdy se nic dalšího nedělo, následovalo další lupnutí, zvuk bzučáku, který tentokráte zněl mnohem naléhavěji, zakončený opět kovovým lupnutím vypínače.

To vše se pak opakovalo ještě jednou. Tentokráte už ale z prostoru zákulisí, odkud zazníval bzučák, bylo slyšet i tlumený hovor plný dramatického napětí, přičemž směsice zvuků se ještě rozšířila i o opakující se zvuk dvířek CD mechaniky, jak podávací mechanismus pravidelně vyjížděl ven z přístroje, aby byl, předpokládám, že násilím, nucen opět zajet do šachty příslušného přehrávače, kde se ale, zdálo se, zbytečně nezdržoval a dychtivě se, navzdory vůli obsluhy, dral i se svým obsahem zpět na čerstvý vzduch:-)

Protože to bylo v době, kdy každé PC bylo už vybaveno minimálně CD mechanikou, když ne mechanikou DVD, tyto zvuky nenechávaly většinu účastníků na pochybách, co se v zákulisí děje, a jakkoli nikdo nepřál obsluze přehrávače situaci, ve které se ocitla, málo kdo nebyl nucen potýkat se se smíchem, který přebíjel slzy dojetí a který se neúprosně dral na povrch a hrozil “znehodnotit” důstojné vyznění obřadu. Dodneška lituji, že jsem nenašel odvahu se otočit čelem vzat a studovat vzhled, gesta i tváře jednotlivých účastníků obřadu přemáhajících stejně jako my potřebu se rozesmát:-)

Paní se stručně omluvila a důstojně vyrazila do zákulisí. Vrátila se teprve až po chvíli, kdy směsice zvuků v zákulisí konečně utichla, opona se zatáhla a obřadní síní se opět rozhostilo důstojné ticho. Omluvila se za vzniklé technické potíže, zakryla svou postavou vypínač, který poněkud rušil svým plastově nepatřičným vzhledem jinak příjemný výhled na dřevěné obložení boční stěny, drobným, nenápadným pohybem zasunule ruku za záda, ozvalo se kovové cvaknutí vypínače, bzučák v zákulisí splnil svou oznamovací funkci, kovové cvaknutí ho nechalo jako již po několikáté utichnout, obě křídla opony se začala sunout od středu do krajů, přičemž teď, po té, co naše uši byly nějakou dobu vystaveny podvědomé potřebě rozlišovat jednotlivé zvuky, už bylo obtížné nezaslechnout zvuk ocelového lanka navíjeného na buben navijáku i jezdců pohybujících se po kovových kolejničkách závěsu.

Vlastně nebylo divu, protože místo hudby, která by vše přehlušila, se opět ze zákulisí ozval opakující se zvuk dvířek a podávacího mechanismus CD mechaniky, velmi brzo následovaný vzrušeným hovorem. A i když opět nebylo rozumět jedinému slůvku, bylo jasné, že se obsluha snaží ze všech sil udolat vzdorující elektroniku. Nevzpomínám si už, jak dlouho to trvalo, ale nakonec se obřadní síní přeci jen rozezněla tolik dlouho očekávaná hudba. Drobnou vadu na kráse to však přeci jen mělo, nebyla to hudba předem dohodnutá.

Hudbě, tuplem pak té vážné, nerozumím, takže jediné, co dokáži říci o skladbě, která obřad provázela, že se jednalo o takovou tu jakoby nikdy nekončící skladbu, kdy na koncertu máte pocit po každém zmlknutí příslušného motivu, že teď už tedy opravdu zatleskáte, ale je vám divné, že ostatní netleskají, byť mnozí z nich se tváří stejně bezradně jako vy, takže když se znovu rozezvučí další hudební motiv, jste rádi, že jsem nepodlehli příkladu několika zbrklých jedinců, kteří přesto rozpačitě začali tleskat, aby se poté zahanbeni zavrtali hluboko do sedadel a doufali, že následující hudební přeryv bude dostatečně dlouhý, aby na ně i jejich trapas ostatní posluchači zapomněli:-D

Uchopili jsme se s manželkou a dětmi za ruce a prostřednictvím měnících se stisků našich dlaní jsme tak dávali navzájem průběh našemu smíchu, aby zůstal uvnitř nás a nevydral se hlasitě na povch:-)

A tak, když bylo po všem a rakev zajížděla na závěr za kovová vrata, viděl jsem, jak se na mě “maminka” dívá očima plnýma pobavených jiskřiček, kterýma probleskovalo spíš oznámení, než otázka: “že se mi to ale povedlo?!”:-D

V soukromí jsme se pak i s dětmi jednohlasně shodli na tom, že i kdyby to “babička” nezpůsobila, jistě by se jí její pohřeb líbil a dobře by se na něm bavila:-)
 

1.3.2009


Co je nového u kamarádů:

MoNaKo - MOdelařina NA KOleně
MoNaKo - veškeré informace (nejen) o modelech lodí
RC.305
RC.305 - stránky věnované RC autům, scale a expedicím.