Jak jsem si dal vlastní koš
Stalo se mi to v době mého středoškolského studia, kdy jsem se jako jeden z hráčů školního družstva zúčastnil jakéhosi turnaje v košíkové a vzniklo to tak, že si při rozskoku pod našim košem stoupli hráči obráceně, tj. čelem ke svým košům (správně si mají stoupnout čelem ke koši soupeře). Já se pak automaticky postavil proti svému spoluhráči. Ten rozskok vyhrál, nahrál míč mě a já automaticky vyrazil proti koši, který jsem měl za zády, tj. vlastnímu.
První střelu jsem nedal, doskočil jsem (samozřejmě proti svým spoluhráčům), nedal jsem, doskočil jsem, nedal jsem …. atd., až mě všichni nechali a já jsem v klidu asi po osmém doskoku “zavěsil” a s falešnou skromností jsem odbíhal za hromového řevu celé tělocvičny, předstíraje, že je u mě “normální” dávat za zápas desítky košů, což není do dneška pravda, protože dám-li při zápase koš, vědí spoluhráči, že budu mít doma zase o čem povídat.
Asi si dovedete představit našeho trenéra, jak kroutí zamračeně hlavou a bručí: “Aby si ženský daly vlastní koš, to už jsem viděl, ale u mužskejch …..”
Spoluhráče jsem “zlomil”, takže i když mě odvolal, zápas jsme prohráli.
Nejhezčí na tom ale bylo, že mi po zápase v šatně hráči soupeře sdělovali: “A víš, žes nás zblbnul natolik, že jsme sami chvíli pochybovali o tom, který koš je náš ?!”
1.3.2009
