Moje objevené “Ameriky”

Od dětství jsem byl vychováván k úctě k autoritám, ale mé praktické životní poznatky mě neustále přesvědčovaly o tom, že je asi “všechno jinak”. Zvláště dva zážitky z mládí ve mně zanechaly silný dojem a zbavily mě nejen úcty k “autoritám”, ale následně mě připravily i o silné osobní prožitky z různých “velkých”, “dějiných”, “neopakovatelných” a bůhví jakých ještě (pseudo)okamžiků - jako jsou revoluce, volby, úspěchy “našich zlatých hochů” nebo náboženství.

Na druhou stranu to naopak prohloubilo mou schopnost a potřebu radovat se z maličkostí a maximálně je prožívat.

Samozřejmě se na tom podepsala i četba “nevhodné” literatury, jako je např. Haškův “Švejk” (ale i jeho povídky), Chevallierovy “Zvonokosy” (které geniálně převedl překladatel Jaroslav Zaorálek z Francie na Moravu), ale i K. Čapek, z jehož her, sloupků, úvah, zábavných knížek i románů čerpám do dneška (především ale na “Knihu Apokryfů” nedám dopustit). A samozřejmě další a další autoři, knížky, divadelní hry nebo filmy.

Tak tedy ten první zážitek mě potkal ve sborovně ZDŠ (základní devítileté školy), při závěrečné konferenci, které jsem se zúčastnil jako pozorovatel, coby zástupce žáků. Musím předeslat, že jsem končil devítiletku v r. 1968, kdy v rámci celospolečenského nadšení a “demokracie” vznikající snad skutečně “z dola” (kterou rychle zadusila v srpnu “bratrská” vojska) vznikaly různé “samosprávy”: takže se např. odbory snažily podílet na řízení podniků a žáci a studenti na řízení škol. A tady jsem najednou viděl, že učitelé, kteří pro mě do té doby byli, v rámci mé výchovy, tak trochu něco jako bozi, se chovají úplně stejně jako jiní obyčejní lidé: čtou si pod lavicí při nudném projevu p. ředitele, tajně ukusují ze svačiny apod. Jedna starší paní učitelka dokonce pletla (od té doby jsem ještě více miloval knížky a filmy Jaroslava Žáka). A já jsem si poprvé v životě naplno připustil nebezpečnou a kacířkou myšlenku, že všichni jsme jen lidé (se všemi klady a zápory) - posledním somrákem počínaje, přes učitele, ředitele, presidenty, až po papeže, který je zástupcem boha (mimochodem, všimli jste si, jak si teologové nevěděli s těmi různými lidskými vlastnostmi rady a radši z Boha udělali rovnou Syna, Otce i Ducha svatého, aby je mezi ně podělili?!) na zemi.

Netrvalo to dlouho a dostalo se mi dalšího důkazu. Potřeboval jsem jakési speciální lékařské vyšetření a tak se mému otci podařilo zajistit je ve Vojenské nemocnici v Praze Střešovicích. Seděli jsme tehdy na chodbě plné pacientů a čekali jsme, až na nás přijde řada. Když tu najednou chodbou procházel nenápadný shrbený stařík, doprovázený ale bodyguardy. Až po chvilce jsme si uvědomili, že je to pan president Svoboda, který tam byl asi také na nějakém vyšetření. Můj otec začal jako první hrát “hru” na “obyčejného občana a jeho PRESIDENTA” a povstal, aby jej tak uctil.

Bylo mi trapně, ale nechtělo se mi otce “podrazit”, a tak jsem povstal také. V tu chvíli mi dění na chodbě připomnělo “latrinovou” scénu ze Švejka, kdy po té, co Švejk zvolal “Hab acht” a jeho spolubojovníci přerušovali více nebo méně úspěšně své vyměšování a rozpačitě vstávali s kalhotami spuštěnými “na půl žerdi”, senilní inspekční generál se slovy: “Ruht, ruht, nur weiter machen!” naznačoval rukou, aby se vrátili ke své bohulibé činnosti. Podobně tady rozpačitě vstávali pacienti z lavic podél chodby a pan president jim stejně rozpačitě rukou naznačoval, ať se opět posadí.

Když jsem si tento svůj zážitek zpětně analyzoval, uvědomil jsem si, že vyzněl tak trapně a jaksi “ušmoulaně” především proto, že tomu chyběly ty správné “kulisy”, tj. příslušné “opičárny” (jako jsou vlajkoslávy, slavnostní uniformy, fanfáry a třeba i tribuna, která určuje, kdo jsou “vůdci” nebo “uctívaní” a kde je prostor pro “plebs” atp.), které usnadňují “orientaci” zúčastněných v tom, o jakou hru se jedná a jakou roli v ní mají hrát oni sami. P. president tu nebyl odlidštěný symbol, ale jen obyčejný stařík, kterého trápila jeho nemoc a který se v daném prostření od nás lišil jen přítomností svých bodyguardů.

Od té doby jsem tušil a stále častěji jsem byl o tom utvrzován (”divadýlka” typu “maturita”, “promoce”,”svatba”, “vojna” - množství “her” na vojně by vydalo na román, “vítání občánků”, atd. atd. “), že lidský život je vlastně jakási nekončící hra, kdy si nejprve hrajeme v rodině na děti a rodiče, v partě na vůdce a jeho “parťáky”, ve škole na žáka a učitele, později v práci na “šéfa” a “podřízené” (častěji ale na podřízeného a “šéfíky”, v rodině na rodiče a děti a čím vážněji se v té hře tváříme, tím větší je to sranda pro ty druhé (pokud se kdokoli bere moc vážně, znamená to, že je něco v nepořádku, resp. že dotyčný svou malou sebejistotu skrývá za “autoritou” funkce. Ne nadarmo se doporučuje, chci-li se zbavit strachu z někoho, představit si jej nahého na záchodě, když má zácpu!). Jen málokdo z nás dokáže být v životě sám sebou!:-)

Až jako dospělému se mi dostala do rukou knížka p. Berneho “Jak si lidé hrají”, která mé tušení proměnila v jistotu a já si vybudoval svou teorii “Aktivního fatalismu”, která při hodnocení lidí a jejich činů nebere v potaz ani tak jejich vzhled nebo “funkci”, ale klade na první místo jejich osobnost.

Má sestřenka, která bývala laborantkou na poliklinice mi vykládala, jak musí občas vzít “mokrým hadrem po hubě” hysterické baby, které jí omdlévají při odběru krve. Vyděsil jsem se a podivil se jejímu nedostatku ohleduplnosti vůči takovým nebožačkám. Řekla mi tenkrát: “Ženská, která se nejdřív podívá, kam spadne (aby si neublížila) a pak teprve omdlí, je hysterka, která to jen hraje! A toho ji nejrychleji zbaví plácnutí mokrým hadrem po hubě nebo pár facek!”

Sbírám proto různé kuriozity, jakási pomyslná “ohlédnutí, kam omdlí” různých “velikánů” (lidí nebo dějinných okamžiků), které potvrzují oprávněnost mého poněkud cynického pohledu na svět.

Rád např. vzpomínám na jakousi obvodní konferenci KSČ, která byla organizována v závodní jídelně n.p. AVIA. Jako dneska vidím, jak prostory, které nikdo nikdy neuklízel, ale kudy nebo kolem kterých měli procházet delegáti konference, uklízejí dělníci a tak mj. sekají kosami na zasněžených plochách trávu, která ze sněhu vyčuhovala:-D

Do tohoto mého “muzea” patří i prostřední sousoší na balkoně na Pražském hradě, ze kterého oslovují naši presidenti “svůj” lid. Aby nerušilo “důstojnost” této hry na “moudrého taťku Šmoulu (kterého by mohlo zastiňovat) a jeho Šmoulíky a Šmoulinky”, bývá při těchto příležitostech odstraňováno. A aby se při tom zbytečně inscenátoři (viz. zajímavý televizní dokument “Změníme vaše myšlení” - od Goebelse, až po dnešní profesionály v oblasti propagandy) nenadřeli, je vyrobeno údajně z laminátu (každopádně pouhým okem je patrný jiný odstín šedi jejího povrchu a věřím, že i na poklep by zněla dutě)

Omlouvám se za nízkou kvalitu obrázků, ale ve svém archivu jsem v tuhle chvíli lepší nenašel:-( Ta napravo je z r.1968 nebo 1969, kde sochu nahradily mikrofony:-)

20.8.2009