Jaký je vztah mezi Vírou, Ideologií a Církví

V souvislosti s bojem církví o získání miliard, o které chtějí nechat stát, potažmo nás a nejspíš i naše děti, zadlužit, jsem oprášil tuto svou starou úvahu. Přičemž v souvislosti s tímto “výhodným” zadlužením státu ve prospěch církví se mi vybavuje marketingový tah TOP 09, resp. pana Kalouska (téhož, který teď dělá vše pro to, aby stát kvůli církvím ještě více zadlužil), při posledních volbách, kdy rozeslali občanům složenku se statísícovou sumou státního dluhu s příslibem, že jí hodlají umenšit… 

22.6.2012

 
Velikonoce s řadou přímých přenosů ze s nimi souvisejících katolických obřadů mi daly opět pocítit,
 

  • že mám rád některé věřící (ty, které jejich Víra naplňuje tolerancí a prosluňuje je zevnitř DOBREM),
  • že nemám rád Ideologie (většinou ve slova smyslu nulové emoce, tj. že mi jsou lhostejné, ale vůči těm zjevně netolerantním jsou již mé emoce zjevně záporné)
  • a že nemám rád Církve (u většiny jsou mé emoce jednoznačně záporné - nemohu se zbavit při naslouchání jejich představitelům pocitů, že kdyby mohly - ty Církve, proto ten ypsilon - tak mi budou předepisovat, jak se mám chovat).

To vše mě pak přimělo k sepsání následujícího zamyšlení :-)
 

 
 
“Víra”, “Ideologie” a “Církev” jsou tři pojmy, které bývají mnohdy omylem považovány za synonyma pro pojem “náboženství”, snad proto, že se jedná o tři fáze náboženského procesu.

Člověk se od ostatní fauny, jak známo, odlišuje rozumem a následně emocemi, takže místo, aby měl život jednoduchý (jsem zastáncem hesla, že “život je tak složitý, jak si ho kdo udělá”), tj. aby jako ostatní zvířata nemusel přemýšlet a řídil se jen svými instinkty, naopak neustále (i když to občas vypadá, že nikdy) přemýšlí (dost často, ne-li převážně o hloupostech) a současně se v něm “perou” emoce s pudy.

Nemá-li se z toho člověk zbláznit, musí v něco věřit. Minimálně musí věřit sám v sebe, nejčastěji ale věří v jakési nedefinovatelné “DOBRO”, proto miluje pohádky (a je jedno jedná-li se o pohádky klasické nebo ty moderní, filmově-televizní, tzv. “akční”, plné krve). Ne nadarmo se říká, že bible je nejstarší, největší a nejhezčí sbírka pohádek na světě.

Z této víry v DOBRO pochází mimo jiné obecné zásady činění téhož, které např. křesťané přetransformovali do tzv. desatera. Není to žádný jejich vynález, jen je převzali od předchozích náboženství, která je zase převzala od těch předchozích.

 
POZNÁMKA:
 
Tento princip převzetí fungujícího a tváření se, že jsme to vymysleli “MY” není v dějinách nic nového:
 

  • při změnách režimů přebírá jakékoli státní zřízení od toho předchozího jeho mocenské složky - policii, armádu, STB;
  • církve pak rády přebírají (aby “jejich ovečky” snáze zapomněly na to, co bylo) oblíbené svátky a rituály - např. křesťané “vymysleli” vánoce místo pohanských svátků slunovratu nebo komunisté “vítání občánků” místo křesťanského křtu;
  • ze stejného důvodu pak církve rády zaměňují svaté nebo svátosti - např. katolíci Jana Husa sv. Janem Nepomuckým nebo komunisté den vzniku Československa dnem znárodnění.

 
Troufám si tvrdit, že tato “víra” v DOBRO (a můžeme je klidně nazvat BOHEM, protože se velmi často setkáme s názorem: “Já do kostela nechodím, já mám BOHA v sobě”) je prazákladem všech církví.

Jenomže, co člověk, to trošičku jiná představa DOBRA a tudíž i trošičku jiná “Víra”, přestože se od sebe v zárodku téměř neliší. A protože je člověk tvor stádní, má potřebu nějaké “společné” víry. Proto, aby se pokud možno zlikvidovaly tyto větší nebo menší odlišnosti (obecně se pro tento proces “likvidace rozdílů” používá výrazu “sjednotit” a v rámci takovýchto “sjednocování” už bylo napácháno také mnoho zla - v současnosti např. hnutí TALIBAN), vznikne “Ideologie”.

Jenomže Ideologie oproti Víře, už v sobě nese zárodek ZLA v podobě antagonistického pohledu na lidi v mém okolí, které rozdělí na “NÁS” a “ty druhé”, kteří nemohou být tak “dobří” jako “MY”, protože vyznávají jiné “DOBRO” (klasickou ukázkou takovýchto nebezpečných ideologických blábolů jsou např. i hesla typu “Třídní boj”, “Čechy čechům”, “Sparta je lepší!” a mnohé další).

Ideologie je vlastně definice “Víry” a jako každá definice musí vycházet ze zjednodušených podmínek, protože popisuje tzv. “ideální” stav (pojem “ideální” je zde míněn v technickém slova smyslu - na vysvětlenou: např. tzv. “ideální” ložisko nemá žádné tření) jinými slovy je to “duchovno” přeformulované do “slov”, která jsou, jak známo, nedokonalá a tak, aby nedocházelo k “chybné interpretaci”, musí na to někdo “dohlížet”, takže nastupuje třetí fáze náboženského procesu a vzniká “Církev”.

Církev, je instituce, která vychází z příslušné Ideologie, oproti které je ale horší v tom, že rozšiřuje ZLO jejího původního antagonostického pohledu na “NÁS” a “ty druhé” ještě o “ty pomýlené”, resp. “odpadlíky”, kteří se sice hlásí ke stejné ideologii, ale vykládají ji jinak - to jsou ti nejhorší nepřátelé a v případě možnosti je třeba je likvidovat mezi prvními a co nejdůkladněji (viz. např. Severní Irsko).

Nemohu na tomto místě necitovat jakéhosi českého židovského emigranta, který vzpomínal, jak získal místo učitele v evangelické hudební škole v Anglii: když nesměle upozornil, po úspěšném přijímacím řízení, ředitele školy, že není evangelík, ten se vyděsil, ale když se dozvěděl, že je žid, zkonstatoval: “Vy jste žid? To nebude snad takový problém. Horší by bylo, kdybyste byl katolík!”

Církev - to už je naprosto světská záležitost, to už je podnik, jako každý jiný, který, má-li existovat, musí ekonomicky prosperovat a jako takový už má s původní “Vírou” málo společného, protože důsledné dodržování pravidel Víry, ze které vzešel, by vedlo k jeho likvidaci (vždyť jen kolik bylo v dějinách vedeno náboženských válek, které jednoznačně porušují jednu ze zásad z desatera: “nezabiješ”!).

Tady si dovolím malé odbočení v podobě kraťoučké úvahy o podnikání. Odmyslíme-li si všechny “ušlechtilé” důvody, které jsou více nebo méně pravdivé, troufám si tvrdit, že prazákladním důvodem, proč podnikatelé a špičkový management podnikají (a rozhodně je za to nechci odsuzovat, zvláště činí-li tak v rámci “pravidel hry”), je jejich potřeba osobní nezávislosti a svobody, tj. snaha získat dostatek peněz, které tuto nezávislost a svobodu umožňují.

Nejméně namáhavý způsob je pak zaběhnutý monopol, kde se vše dělá tak, jak se to “dělalo a řešilo vždycky”, nehrozí konkurence (a pokud hrozí, je třeba jí všemi dostupnými prostředky, co nejdříve zlikvidovat!), takže závislí lidé (zákazníci i zaměstnanci) nemají kam a ke komu přejít a lze je tudíž snadno “brát u huby”. To bylo pro katolický managament např. období středověku (poddaný neměl bez svolení církevní nebo světské moci nárok na nic) a pro komunistický managament pak nedávná doba “reálného socialismu” (tady byla alespoň šance emigrovat).

Na případný argument, který v současné době často slýcháme především od katolíků a komunistů, kolik dobrého a pěkného vzniklo díky jejich církvím v době, kdy byly církvemi monopolními, je odpověď jednoduchá. V každé společenské skupině (rodinou počínaje, přes různé spolky a podniky, národy a státy až po “lidstvo”, jako takové) existují lidé dobří i špatní, vychytralí i asketicky filantropičtí, stejně jako lidé líní a naopak podnikaví. Církve, především pak ty monopolní, si vychytrale přivlastňují dobré skutky a přirozenou iniciativu “obyčejných” lidí. Jen si vzpomeňme, jak v “dobách reálného socialismu” musela být každá akce “zaštítěna” alespoň nějakým subjektem “Národní fronty”.

Monopolní Církve dokonce pro některé z těchto iniciativ vytváří speciální podmínky (co jiného bývaly kláštery?!), aby je buď využily propagandisticky (viz. např. bývalá “střediska vrcholového sportu” za “socialismu”) nebo měly pod kontrolou ty iniciativy, které jsou pro Církve “nebezpečné”, a zabránily tak infiltraci nových myšlenek mezi “prostý lid” (viz. např. slavný “Prognostický ústav”, ve kterém mj. např. i Miloš Zeman nebo Václav Klaus ke konci éry “socialismu” vytvářeli pro špičky komunistického vedení objektivní podklady).

Z mého pohledu je proto důležité, naslouchat DOBRU v člověku a konat je.

Když to řeknu méně pateticky, jde o to, aby se člověk řídil svým svědomím, snažil se být prospěšný svému okolí, přičemž míru prospěšnosti neposuzoval ze svého pohledu (jenom kolik zla bylo v dějinách napácháno, když nějaká skupina chtěla své “dobro” dopřát jiným), ale z pohledu svého okolí, být zodpovědný sám za sebe a své skutky (neschovávat se za “stádo” a hlavně nerozlišovat lidi ze svého okolí na “NÁS” a “ty druhé”. K tomu člověk žádné církevní rituály nepotřebuje, naopak z tohoto pohledu působí Církve přímo kontraproduktivně.

Troufám si tvrdit, že poměr mezi počtem lidí, kteří se řídí desaterem a kteří je porušují, je stejný jak u křesťanů, tak u “nevěřících”. Dokonce se domnívám, že u těch “nevěřících” se jim řídí více lidí, protože nemají, oproti křesťanům, možnost zpovědi a zbavení se hříchů modlením.

Na závěr této úvahy si dopřeji malou osobní vzpomínku na asketicky věřícího komunistu z dob mého dětství. Jmenoval se Sýkora, snad nikdy se neusmál, my děti jsme se ho bály, protože na nás stále dohlížel, abychom nedělali nepřístojnosti. A tento člověk sám, vlastníma rukama, pravděpodobně v rámci nějakého osobního závazku, vybudoval na cestě v přilehlém parku, která se při každém dešti měnila v blátivý potok, dlážděný chodník. Jako dneska ho vidím, jak odpoledne co odpoledne po práci zarputile odkopává z cesty hlínu a místo ní klade dlaždice. Kolem něj chodí lidé, kterým v tu chvíli překáží v jejich spěchu (byla to frekventovaná cesta), myslí si o něm, že je hlupák, když se takhle zadarmo dře, on cítí jejich myšlenky a o to zarputileji nese svůj fiktivní kříž.

P. Sýkora je mrtev, komunismus zmizel v propadlišti dějin (snad), park je zarostlý a neudržovaný, ale ten jím vybudovaný chodník tam je a funguje stále. Lidé po něm chodí, berou jej jako samozřejmost a nelámou si hlavu tím, jak a proč ten chodník vzniknul. Stačí jim, že je a že je užitečný.

Vždy když po něm jdu, vzpomenu si na p. Sýkoru a posílí se ve mně potřeba, bránit se všemu, co se mi snaží vnutit černobílé vidění světa, které je pro Ideologie a Církve vlastní.
 
14.4.2009


Co je nového u kamarádů:

RC.305
RC.305 - stránky věnované RC autům, scale a expedicím.