Cti stáří, i kdyby se klackem mlátit mělo?
Kdosi moudrý napsal, že nejhorší srážka je srážka s blbcem. Za sebe pak dodávám, že ještě horší srážka je s blbcem iniciativním :-)
Nedávno mě taková srážka potkala a tahle událost mě inspirovala k sepsání úvahy v duchu nadpisu tohoto příspěvku. Jenomže těsně před jejím dopsáním jsem narazil na webu blog.aktuálně.cz na obsahově podobný text Jana Buriana, který byl ale oproti tomu mému, poněkud těžkopádně popisnému textu, mnohem lépe vypointovaný. Každopádně jsem se ale dostal do situace, že i kdybych svůj text dokončil a publikoval, výsledek by nemohl působit jinak, než že jsem mu jeho myšlenku ukradl a zároveň zplodil jen ubohý plagiát jeho úvahy :-D
Požádal jsem ho tedy o svolení publikovat jeho text na tomto svém webu, které mi laskavě udělil. A jen pro jeho psychoterapeutický účinek na mou osobu (abych se snáze a rychleji zregeneroval po té mé srážce :-D), ponechal jsem ze své původní úvahy pouze její název :-) I když, upřímně řečeno, ani ten není z mé hlavy - jako kluk jsem si tu větu přivlastnil z nějaké tehdejší televizní komedie “ze života” :-D
A kdybyste náhodou netušili, jaký je rozdíl mezi moudrým člověkem, rozumným a chytrákem, přečtěte si jeden z mých nejoblíbenějších Čapkových apokryfů Agathon čili o moudrosti.
aneb
Odpověď na anketní otázku
Moudrost by měla být přilepšením k důchodu, odměnou za bohatě prožitý život a nelehce nabyté zkušenosti. Měla by být hlavní radostí věku, kdy už se člověk nemůže vrhat jen tak do všeho, co ho napadne. A, jak říká jeden můj moudrý a o patnáct let starší kamarád, kdy už si spoustu věcí dovedete představit, takže je nemusíte dělat.
Škoda, že se moudrost nedostavuje automaticky, bylo by to pěkné a také praktické. Kdyby si člověk nevěděl rady, mohl by se s důvěrou obrátit o radu na prvního staršího člověka ve svém okolí. Jenže tak to nefunguje, neboť moudrost je jen jedna z nabízených cest.
Ta druhá je schůdnější a říká se jí zblbnutí. Přichází na člověka často nenápadně a paradoxně právě ve chvíli, kdy si myslí, že moudří. Najednou má pocit, že může do všeho mluvit, a ta tam je jakákoli skromnost a pokora, dvě vlastnosti, bez nichž se moudrost těžko dostaví…
Zajímavé je, že oba – moudrý člověk i ten, který věkem zblbnul, si svého skutečného postavení nebývají vědomi. Moudrý člověk svou moudrost neustále zpochybňuje, a kdyby mu někdo řekl, že je moudrý, nejspíš by si myslel, že je to nějaká legrace.
Hlavním znakem blba je naopak přesvědčení, že on je ten pravý, kdo má rozhodovat o osudech všehomíra. Na všechno má hotový názor a pochybnosti či důstojné mlčení považuje za znak slabosti a bezradnosti. Daleko raději odpovídá na otázky, než by se na něco ptal. Zajímá se také hlavně o sebe…
Ano, moudrost je určitě bonusem stáří, ale rozhodně ne každého. Navíc vykročení k poznání skutečné hloubky života bývá i docela bolestné. Na druhé straně zblbnutí by sice mohlo být považováno za jakýsi trest, ale je milosrdné, neboť člověk ho na sobě většinou vůbec nezpozoruje a žije si šťastně a v bludu.
Inu, nejspíš na světě moc spravedlnosti opravdu není…
JAN BURIAN
(psáno pro ONA Dnes)
 Jan Burian - písničkář, spisovatel, hudební skladatel. |
6.6.2012
