Moje objevené “Ameriky”

Pokud toho druhého nepřesvědčí, aby nabízený vztah dobrovolně chtěl i on, nemá smysl do tohoto vztahu vůbec vstupovat.

Láska ani přátelství se nedá vynutit! Dá se pouze získat nebo nabídnout.

V jedné scéně z filmu “Haškovy povídky”, kde v “Utrpení pana Tenkráta” vykřikuje zoufalá dcera své matce, že si nevezme ženicha, kterého jí rodiče vnucují, aby nepřišla do řečí jako svobodná matka, protože “… ho nemá ráda …” a že “… je to blbec!”. Maminka jí odpovídá: “To, že ho nemáš ráda nevadí, já jsem začala mít tatínka ráda také až třetí rok po svatbě! A že je to blbec, z toho si nic nedělej ….”

Tato odpověď, přestože je podávána jako humor, v sobě skrývá velikou moudrost, protože jacíkoli dva lidé, kteří jsou ochotni společně vytvářet harmonický vztah, jsou schopni jej vytvořit.

Zpět

Kvalitní komunikace je pak taková, kdy oba nejenom sdělují, ale i naslouchají, a kdy se především věci nazývají pravými jmény. S tím ale neodlučně souvisí existence tzv. “prostředí pro pravdu”, tzn. že výroky nejsou v žádném případě míněny, ale ani chápány(!) jako útok na toho druhého.

Chybí-li, pak na základě přísloví “podle sebe soudím tebe” hrozí velké nebezpečí, že věty nebo činy jednoho, budou druhým interpretovány nikoli tak, jak je myslel, nýbrž podle toho, co by těmito větami nebo činy sledoval on sám, a to obvykle nejenom nebývá stejné, nýbrž tím bývá mnohdy sledován pravý opak.

Klasickým příkladem je historka o otci rodiny, kterého v práci seřval šéf, cestou domů mu ujela tramvaj a v té další mu tlustá paní šlápla na kuří oko, takže přijde domů parádně naštvaný.

Pokud mu doma funguje “prostředí pro pravdu”, tak řekne: “Nechejte mě na pokoji, v práci mě seřval šéf, cestou domů mi ujela tramvaj a v té další mi tlustá paní šlápla na kuří oko, takže jsem parádně naštvaný.” A rodina ho nechá, aniž by se kdokoli urazil, a dříve nebo později mu sdělí například: “Tak si to tak neber, vždyť se vlastně nic neděje. Mohla tě potkat řada mnohem horších věcí.” nebo cokoli podobného. A pravděpodobně to skončí smíchem (viz. bod 3), protože upřímný smích je nejlepší lék téměř na vše.

Nebude-li mu doma fungovat “prostředí pro pravdu”, tak, protože by chtěl právě slyšet: “Tak si to tak neber, vždyť …” atd., paradoxně rodinu šeřve za to, např. že “… ty boty jsou zase špatně srovnány! Kolikrát to mám říkat …” atd. A rodina, protože neví, že ho v práci seřval šéf, cestou domů mu ujela tramvaj … atd., místo, aby mu řekla: “Tak si to tak neber, vždyť …”, začne ty boty honem rovnat, což ho naštve ještě více, právě proto, že mu vůbec nešlo o ty boty, ale chtěl slyšet: “Tak si to tak neber, vždyť …”
Zpět

3.

Jako vzácnou relikvii uchovávám obrázek, který kdysi namalovala má dcera ve školce na téma “Naše rodina”. Jsou na něm, dnes už bohužel velmi vybledlé (měl jsem jej příliš dlouho za sklem, až mi vybledl), čtyři postavičky (tj. táta, máma, ona a její bráška) namalované schematickou dětskou kresbou, které se vyznačují tím, že jim sice chybějí ručičky, ale zato mají velké rozesmáté obličeje, které celému obrázku dominují.

Tenhle obrázek mě naplňuje hrdostí a štěstím. Hrdostí proto, že se nám už tenkrát dařilo “vytvářet” rodinnou pohodu, tj. že sice moc “nemakáme”, ale zato se umíme a rádi smějeme. A štěstím proto, že to naše děti vnímaly už i v době, kdy z toho vlastně nemohly “mít rozum”, takže to mají (doufám) “uloženo” někde hluboko v sobě a tudíž je velmi pravděpodobné, že se jim podaří takové prostředí vytvořit minimálně i pro moje vnoučata.

Zpět