Pár výroků o manželství
Motto:
Potkají se odpoledne dvě sousedky a jedna z nich je ve smutečním.
- Prosím tě, za koho držíš smutek? On ti někdo umřel? ptá se první
- Manžel.
- Nepovídej?! Vždyť jsem vás ráno viděla, jak jedete do města a vypadal úplně zdravě.
- No právě! Jeli jsme mu koupit boty. Už když si je vybral, zdály se mi malý a tak se ho ptám: “táto, nebudou ti ty boty malý?” Ne, prej, povídá. Ale, když si je zkoušel, tak se do nich tak nějak těžko nazouval, tak se ho znovu ptám: “táto, nejsou ti ty boty malý?”. A on na to zase, že prej ne. U pokladny, ještě než jsem je zaplatila, jsem se ho pro jistotu ještě jednou zeptala: “tak opravdu ti nejsou ty boty malý?” Že prej, ať ho nevotravuju!
No a přišli jsme domů, on si ty boty nasadil a najednou povídá: “ty, mámo, ty boty jsou mi malý!”
No, NEZABILA bys ho?!
| K následujícímu kompilátu myšlenek o manželství mě jednak inspiroval výrok, který jsem jako zlatý hřeb umístil do závěrečného “Sečteno a podtrženo”, ale především má stále narůstající averze vůči celosvětové mediální kampaní, která jakoby nabývala stále na větší intenzitě a která bohužel úspěšně utvrzuje v myslích lidí záměnu obsahu pojmu “láska”, místo “mít rád” toho druhého, “zamilovaností” do toho druhého, stejně jako obsah pojmu “manželství”, místo “vzájemné spolupráce” s tím druhým, potřebou toho druhého “vlastnit”:-( Problém je v tom, že neumění udržovat fungující vztah je věc, která se dědí, podobně jako mnohé choroby, a tak stejně jako stoupá počet lidí s brýlemi, přibývá i lidí, kteří nejsou schopni udržet trvale fungující vztah. |
Jakkoli já si svůj život mimo manželství představit nedovedu (ale stejně tak např. svůj život bez automobilu), jsem si vědom (stejně jako s těmi automobily), že manželství, jako většina lidských vynálezů, je proti Přírodě, takže dávám za pravdu mě neznámé socioložce, která na podnět falešných moralistů volajících po výzkumu, proč se lidé tak často rozvádějí, odpověděla: Mnohem zajímavější by byl naopak výzkum příčiny toho, proč lidé spolu v monogamních párech vydrží tak často!
Příroda totiž zná, a to ještě jen u relativně malé části fauny, v podstatě jen tzv. sociální věrnost a monogamii, kdy ti dva jsou spolu, jako např. tolikrát dovolávané labutě, aby vytvořili kvalitní prostředí pro výchovu svých potomků, přičemž to, s kým budou počati, ponechávají na Evoluci, která k sobě přitahuje jedince nejhodnější pro početí potomků geneticky co nejkvalitnějších.
Proto bych za věty, kterými zbabělci sami před sebou ospravedlňují svůj útěk od své partnerky, ev. partnera: “To je láska, maminko (tatínku)”, nebo ještě odpornější: “NEMÁŠ právo bránit mi v mé cestě za Štěstím”, zavedl opět tělesné tresty:-(
Přičemž autory, scénáristy a režiséry, kteří nutí vyslovovat tyto věty postavy svých románů, herce v divadelních hrách, ale především ve filmech a televizních seriálech, aby vše vyznívalo tak, že takováto prohlášení jsou “oprávněná”, bych kromě toho ještě veřejně, jako za středověku, vystavil na pranýř!
Já sam jsem zastáncem hesla: Vybral jsem si. Není již mým hlavním cílem hledat, co by se mi líbilo. Tím se stala potřeba, líbit se tomu, koho jsem si vybral :-)
A na závěr tu budu citovat pár myšlenek mého oblíbence dr. Plzáka - ne snad, že bych se na vlastní nezmohl, ale on je dokázal formulovat dříve a výstižněji, než já.
Manželství je postaveno na třech formách lásky, které se navzájem doplňují a prolínají: “partnerské”, “rodičovské” a “ke společnému majetku”.
Nikoli tedy na lásce “milenecké”, která má omezené trvání (obvykle 3 roky), která je ale mnou zmiňovanou mediální kampaní prezentována jako “pravá” láska, takže se kvůli ní rozbíjí značná část manželství, a kvůli které se většina manželství zakládá.
A když byl za tuto tezi (především ta láska ke společnému majetku je pro mnoho lidí pod vlivem mnou zmiňované mediální kampaně těžko “skousnutelná”:-D) označen za cynika, odpovídal: Cynismus je, když se někdo rozvede kvůli tomu, že ho to s manželkou už nebaví!.
Přičemž (on i já, protože z mého pohledu je jediným smyslem života udržení druhu) za nejdůležitější považuje u dospělého člověka lásku k dětem, tj. lásku “rodičovskou”. Tu lidé v konzumní společnosti, která stále více staví na osobním sobectví, již za nejdůležitější přestávají považovat a proto se s tak lehkým srdcem rozvádějí:-( Ev. dokonce nechávají porovnávat DNA svých dětí, či dokonce je nechávají zavírat (ty děti), protože je údajně nemají (ty děti) “rády”, přičemž nemají na mysli skutečnou lásku, ale jde jim jen a jen o to, aby se tyto děti nechaly jimi (těmi rodiči) ovládat, tj. vlastnit:-(
A v této souvislosti si tu neodpustím ještě jednu jeho definici, a tou jsou jeho “3 S”. Mít někoho rád totiž neznamená toho druhého vlastnit!
To, jestli má člověk někoho (nebo naopak někdo jeho) opravdu rád, se pozná podle toho, zda se mu po něm Stýská, Sdílí s ním jeho bolesti a starosti a má Strach, aby se mu něco špatného nestalo.
| Sečteno a podtrženo: Výrok, který mě inspiroval k tomuto příspěvku a místo kterého by se dle mého jen těžko hledala pregnantnější charakteristika manželství, vyslovila prý jakási oslavenkyně diamantové svatby, kdy na otázku, zda někdy během těch 60 let manželství pomyslela na rozvod, odpověděla s laskavě potutelným úsměvem: Na rozvod? Nikdy. Zato pomyšlení, že bych ho nejraději zabila, mě opouští málokdy! :-D |
19.2.2009
