Povídání o 4. závodu

Mini Offroad Čelákovice 2008/2009 (13.12.2008) aneb “Mládí vpřed!” Dnešní povídání začínám poněkud netradičně, ale tenhle obrázek se Péťovi Hanákovi prostě povedl, takže mi bylo líto ho tu nevypíchnout:-)
A vlastně celé to dnešní povídání o závodu bych rád pojal tak trošku netradičně, resp. bych se v něm rád podrobněji soustředil na jeden z typických prvků závodů čelákovické série Mini Offroad, který jsem v této sekci svého webu již několikrát zmiňoval, a tím je vztah k dětem. Bohužel kvalita obrázků je zase nic moc:-( Tentokráte jsem si sice fotoaparát nezapomněl, ale díky tomu, že jsem si svou blbostí zničil svůj původní fotoaparát, měl jsem s sebou fotoaparát nový, se kterým se zatím sžívám, takže se především omlouvám vítězům, že jim svítí oči až moc:-D
V sobotu 24.1.2009 mě, stejně jako ostatní účastníky závodu přivítala pro čelákovickou Sokolovnu typicky atraktivní, mantinely vymezená dráha, která se tentokráte po koberci rafinovaně klikatila bez použití přemostění.
Jelikož jsem dorazil s mírným zpožděním, v depu už byl čilý ruch.
Juniorští kolegové patří k nejpozornějším účastníkům závodů, a to i na úvodní rozpravě:-)

Ti nejmladší z nich pak neskrývají svou zvídavost a nasávají informace, kde se dá:-)
Ani v nejmenším pak nepodceňují trénink:-)


Takže se mezi seniory při závodech rozhodně neztratí:-)

Dlužno podotknout, že jejich zapálení pro “boj” a stoprocentní oddání se závodu je nakažlivé. Jakkoli se považuji za kliďase a jejich výkřiky, kterými přehlušují jekot motorů, ev. chrchlání převodů závodních strojů: “Mamíííí, tam néééééé!!!” (to když maminka jednoho z nich v roli nahazovačky umísťovala jeho model na špatnou stranu mantinelu) nebo: “Tatííííí, ON mě neposlouchááááá!”, resp. “… ON se vypíííínáááá!!!” (tím “ON” byl míněn samozřejmě model dotyčného juniorského kolegy) mi na tvářích vyvolávaly rozněžnělý úsměv, musím se tu přiznat, že při dojezdu jedné z rozjížděk, kdy jsem měl díky technické závadě beznadějnou ztrátu (takže bylo jedno, zda získám o kolo více dalším průjezdem cílem, či nikoli), jsem při dojezdu stejnou intenzitou i intonací pokřikoval na ostatní, kteří se vyrojili na dráhu, protože již rozjížďku ukončili a nevšimli si, že já po dráze ještě kroužím, aby mi uhnuli, že na svůj model nevidím:-D
Nezanedbatelná je pak jejich účast v roli nahazovačů - pro jejich velkou mrštnost a malou výšku, díky které téměř nezakrývají pilotům výhled na trať a jejich modely, jsou vítáni především v pozicích uvnitř dráhy:-)


Po tom všem si jistě zaslouží pořádné občerstvení:-)
Když už jsme toho u občerstvení, tradiční “čelákovický” oběd byla opět vynikající mňamka:-)
A jaké by to byly závody bez pohárů a medailí pro nejlepší?!:-)
Nervozita z očekávání, zda na mě nějaká medaile vybude, se nejlépe odreaguje v tátově náruči:-)
Konečně Slávek začíná vyhlašovat výsledky …
… nejprve v kategorii čtyřkolek.

Tady jsou nejlepší junioři
A tady jsou nejlepší “čtyřkolkáři” kompletní
A zatímco se jedni již dělí o radost se svými nejbližšími, druzí zatím netrpělivě čekají, zda i na ně v kategorii dvoukolek nějaké ocenění vybude:-)
… ale to již začalo vyhlašování vítězů dvoukolek.

Nejlepší juniorští piloti dvoukolek vychutnávají své okamžiky slávy:-)
Samostatnou kapitolou byla účast Pavla Holuba, který závod absolvoval těsně po operaci očí, takže jel, dle svých slov, spíše po paměti. Potvrdil tím, že komu je od přírody dáno, ten prostě umí:-) A tak, jako Bedřich Smetana skládal vynikající hudbu, i když už byl hluchý, stejně tak výborně ovládal Pavel svůj model, i když byl téměř slepý:-D

Závěrečný potlesk si zasloužili nejen vítězové, ale i všichni zúčastnění, a to včetně organizátorů závodu:-)
Na závěr pak tradičně přidávám ještě pár fotografií, které se do mého povídání nevešly, přičemž na úvod jsem umístil poněkud mystický “úlovek” Petra Hanáka na velkém skoku:-)