8. kapitola


 

Vyděračství - Jak mu čelit - Sobecké a hrubé chování majitelů pobřežních pozemků - Tabulky s “výstrahou” - Harrisovy nekřesťanské pocity - Harris zpívá komickou píseň - Vznešená společnost - Hanebné chování dvou zpustlých mladíků - Několik užitečných informací - Jiří si koupí bandžo.
 

Zastavili jsme se pod vrbami blízko Kemptonského parku a obědvali jsme. Je to hezké místečko - rozkošná travnatá rovinka, táhnoucí se podél břehu pod převislými vrbami. Právě jsme začínali třetí chod - chléb s džemem, když přišel jakýsi pán ve vestě a s krátkou dýmkou a ptal se, jestli víme, že jsme neoprávněně vstoupili na cizí pozemek. Odpověděli jsme, že jsme té věci ještě nevěnovali dostatečnou pozornost, abychom si mohli v tomto ohledu utvořit konečný úsudek, a dá-li nám čestné slovo, že se skutečně dopouštíme přestupku, bez dalšího váháni mu uvěříme.

Dal nám žádané ujištěni, my jsme mu poděkovali, ale on se nehýbal a zdálo se, že je nespokojen, proto jsme se zeptali, co bychom ještě mohli pro něho udělat. Harris, který se vždy chová kamarádsky, mu nabídl krajíček chleba s džemem.

Domnívám se, že byl členem nějakého spolku zapřisáhlých odpůrců chleba s džemem, neboť jej příkře odmítl, jako by byl pohoršen, že jím měl být uveden v pokušení, a dodal, že je jeho povinností nás vyhnat.

Harris řekl, že je-li to povinnost, měla by být vykonána, a zeptal se, co podle jeho mínění je nejlepší způsob, jak této povinnosti učinit zadost. Harris je to, čemu se říká dobře urostlý muž velikostí asi tak číslo jedna, a je svalnatý a kostnatý. Chlapík si ho změřil od hlavy k patě a řekl, že se půjde poradit s majitelem a nahází nás do vody.

Samozřejmě že jsme ho už nespatřili, chtěl jenom dostat šilink. Na březích řeky se člověk setká s mnoha hrubci, kteří si v létě opatřuji docela slušný příjem tím, že se potloukají po břehu a vydírají tímto způsobem nezkušené hlupáky. Tvrdí, že je posílá majitel. Správný postup vůči takovým lidem je říci jim, jak se jmenujete, kde bydlíte, a nechat na majiteli - má-li s tím skutečně něco společného -,aby vás žaloval a dokázal, jakou škodu jste mu způsobili tím, že jste seděli na kousku jeho pozemku. Ale lidé jsou většinou tak nesmírně líní a bojácní, že raději podporují podvod, podvolujíce se mu, než aby jej s trochou ráznosti odmítli. Jsou-li někdy skutečně vinni majitelé, měli by být pranýřováni. Sobectví majitelů pobřežních pozemků rok od roku roste. Kdyby mohli, nejraději by celou Temži uzavřeli. Na menších přítocích a v zátokách to už dělají. Zarazí do dna řeky kůly a od jednoho břehu k druhému natáhnou řetězy a na každý strom přitlučou obrovskou tabuli s výstrahou. Pohled na tyto výstrahy probouzí v mém nitru všechny zlé pudy. Zmocní se mě touha strhnout je a otloukat je o hlavu toho, kdo je vyvěsil, tak dlouho, až ho zabiju. Potom bych ho pochoval a tu tabuli bych mu položil na hrob jako náhrobní kámen.

Zmínil jsem se o těchto svých pocitech Harrisovi a ten prohlásil, že jeho pocity jsou ještě horší. Nejenže by chtěl zabít toho, kdo ty tabule dal vyvěsit, ale nejraději by povraždil celou jeho rodinu, všechny přátele a příbuzné a potom by mu podpálil dům. To mi připadalo příliš silné a nijak jsem se tím netajil, ale Harris odpověděl: “Patřilo by jim to a ještě bych nad spáleništěm zazpíval komickou píseň.”

Krvelačná Harrisova řeč mě zarmoutila. Nikdy bychom neměli dovolit, aby se smysl pro spravedlnost zvrhl v obyčejnou pomstychtivost. Trvalo dlouho, než jsem přiměl Harrise, aby zaujal k té věci křesťanštější stanovisko, ale konečně se mi to podařilo a Harris slíbil, že by rozhodně ušetřil přátele a příbuzné a že by nad spáleništěm komické písně nezpíval.

Nikdy jste Harrise neslyšeli zpívat komickou píseň, proto nemůžete ocenit službu, kterou jsem prokázal lidstvu. Jednou z Harrisových utkvělých myšlenek je, že umí zazpívat komickou píseň. Naproti tomu utkvělou myšlenkou Harrisových přátel, kteří ho slyšeli, jak se pokouší takovou píseň zazpívat, je, že to neumí, umět nikdy nebude a že by se mu nemělo dovolit, aby se o to pokoušel. Když Harrise ve společnosti požádají, aby zazpíval, odpoví: “Dobrá, ale já umím zpívat jen komické písně.” Řekne to tónem, který naznačuje, že to, jak on tyto písně zpívá, je cosi, co byste měli uslyšet a umřít.

“Ach, to je hezké,” pronese hostitelka, “zazpívejte nám, pane Harrisi.” Harris vstane a kráčí k pianu s blahovolným úsměvem šlechetného muže, který se právě chystá někoho obdarovat. “Teď prosím o ticho,” požádá hostitelka otáčejíc se, “pan Harris zazpívá komickou píseň.”

“Ach, to se nasmějeme,” šeptají hosté, přibíhají ze zimní zahrady, vyběhnou po schodech a začnou shánět jeden druhého po všech koutech domu, nahrnou se do salónu, usednou kolem a všichni se zubí už napřed.

Potom Harris začne.

Nu, při komické písni se na hlas mnoho nehledí. Neočekáváte správný přednes a správné tvořeni tónů. Nevadí vám, když zpěvák uprostřed nějakého tónu zjistí, že je příliš vysoko, a přeskočí níž. Na nějakém tom taktu nesejde. Nevadí vám, když je zpěvák dva takty před doprovodem, uprostřed verše přestane, aby se dohodl s pianistou, a pak začne znova. Očekáváte však slova.

Neočekáváte, že si zpěvák nepamatuje víc než první tři verše první sloky a že je bude opakovat tak dlouho, dokud nepřijde na řadu sbor. Neočekáváte, že zpěvák zmlkne uprostřed verše, zasměje se a prohlásí, že je to zvláštní, ale že si nemůže zaboha vzpomenout, jak je to dál, neočekáváte, že se bude snažit dát si to v duchu dohromady, že si na to najednou vzpomene, až když se dostal k docela jiné části písně, bez jediného slova upozornění zpěv přeruší, vrátí se a ihned vám to přednese. Neočekáváte ale bude nejlíp, když vám předvedu ukázku Harrisova způsobu zpěvu komické písně. Úsudek si udělejte sami.

HARRIS (stojí před pianem a osloví nedočkavý dav): “Víte, obávám se, že je to velice stará věc. Patrně ji všichni znáte, že ano? Je to však jediná píseň, kterou umím. Je to soudcova píseň ze Slintáčku ne, ne ze Slintáčku - chci říci - vy víte, co chci říci - z něčeho jiného, že ano? Musíte všichni zpívat sbor, ano?”

(Spokojené mručení a nedočkavost připojit se ke sboru. Nervózní pianista zahraje se skvělým přednesem předehru k soudcově písni ze “Zasedání poroty”. Nastává okamžik, kdy má vpadnout Harris. Harris to nezpozoruje. Nervózní pianista začne hrát předehru znovu a Harris, který právě začal zpívat, vychrlí první dva verše písně ministra námořnictva ze “Slintáčku”. Nervózní pianista se pokusí pokračovat v předehře, pak se vzdá, snaží se dohonit Harrise doprovodem k soudcově písni ze ,Zasedání poroty`, zjistí však, že se tento doprovod k slovům nehodí, snaží se vzpomenout si, co dělá a kde je, cítí, že ho opouští vědomí, a jako když utne, přestane hrát.)

HARRIS (snaží se pianistu vlídně povzbudit): “Všechno je v pořádku. Děláte to velmi dobře - opravdu. Račte pokračovat.”

NERVÓZNÍ PIANISTA: “Obávám se, že jde o omyl. Co vlastně zpíváte?”

HARRIS (rychle): “Soudcovu píseň ze Zasedáni poroty přece. Vy ji neznáte?”

NÉJAKÝ HARRISŮV PŘÍTEL (z pozadí pokoje): “Ne, tu nezpíváš, ty vrtáku, zpíváš admirálovu píseň ze Slintáčku.”

(Dlouhé hádání mezi Harrisem a Harrisovým přítelem, co to Harris vlastně zpívá. Přítel konečně prohlásí, že nezáleží na tom, co Harris zpívá, jen když se toho bude držet a bude to zpívat, a Harris, zřejmě zmítán pocitem utrpěného bezpráví, požádá pianistu, aby začal znova. Pianista tedy začne hrát předehru k admirálově písni a Harris, využiv přestávky v hudbě, kterou považuje za vhodný okamžik, aby začal zpívat, spustí.)

HARRIS: “Když jsem byl mlád, byl ze mne advokát . . .”

(Všeobecný výbuch smíchu, který Harris považuje za pochvalu. Pianista si vzpomene na ženu a na rodinu, vzdá se nerovného zápasu a odejde. Jeho místo zaujme muž se silnějšími nervy.)

NOVÝ PIANISTA (bodře): “Tak teda, starouši, ty začneš a já se přidám. Předehrou se trápit nebudem.”

HARRIS (kterému pomalu začíná svítat, oč jde - se smíchem): “Pro boha svatého, prosím za prominutí. Ovšem - smíchal jsem ty dvě písně dohromady. To mě Jenkins popletl, rozumíte? Tak začnem.”

(Zpívá. Jeho hlas jako by vycházel ze sklepa. Připomíná první tlumenou výstrahu blížícího se zemětřesení.)

“Když jsem byl mlád, můj pán byl advokát . . .”

(Stranou k pianistovi): “Je to moc nízko, starouši. Nemáš-li nic proti tomu, začnem znova.”

(Zpívá znova první dva verše, tentokrát vysokým falsetem. Velké překvapení mezi obecenstvem. Nervózni stará dáma u krbu se dá do pláče a musí být vyvedena z místnosti.)

HARRIS (pokračuje):

“Metl jsem okna a metl jsem dveře a -”

Ne, ne, čistil jsem okna u hlavního vchodu. Leštil jsem podlahu ne, hrome - prosím za prominutí - to je ale legrace, ne a ne si na ten verš vzpomenout. A já - a já - ale co, přejdem k refrénu a uvidíme, jak to dopadne.” (Zpívá):

“A já didl didl didl didl didl didl dý, dodnes jsem velitelem loďstva králóóóvny. A teď sbor opakuje poslední dva verše.”

SBOR:

“A on didl didl didl didl didl didl dý, dodnes je velitelem loďstva králóóóvny.”

Harris si jakživ neuvědomí, jakého osla ze sebe dělá a jak otravuje lidi, kteří mu nikdy neublížili. Opravdu si představuje, že jim poskytl báječný požitek a slibuje, že po večeři zazpívá další komickou píseň.

Zmínka o komických písních a o společenských večírcích mi připomněla zajímavou příhodu, kterou jsem zažil a která - poněvadž osvětluje duševní činnost lidské povahy jako takové - měla by podle mého názoru být na těchto stránkách zaznamenána.

Byl jsem v elegantní a velice vzdělané společnosti. Měli jsme na sobě nejlepší šaty, mluvili jsme vybraně a všichni, kromě dvou mladých mužů - byli to studenti, kteří se právě vrátili z Německa - jsme byli velice šťastni. Ti dva byli obyčejní mladíci a zdálo se, že jsou netrpěliví a rozmrzeli, a jako by se nudili. Popravdě jsme byli pro ně příliš chytří. Na naše vtipné, ale vybrané rozhovory a na náš vytříbený vkus prostě nestačili. Nehodili se mezi nás. Vůbec tam nepatřili. Na tom jsme se později všichni shodli.

Hráli jsme morceaux slavných německých mistrů. Hovořili jsme o filosofii a o etice. Flirtovali jsme s půvabnou důstojnosti. Byli jsme i veselí - velmi vybraným způsobem.

Po večeři někdo přednesl francouzskou báseň a my jsme prohlásili, že je krásná. Potom jedna dáma španělsky zazpívala sentimentální baladu, po niž někteří z nás zaplakali - tak byla ta balada dojemná. Potom ti dva mladíci vstali a zeptali se, jestli jsme někdy slyšeli pana Slossenn Boschena (který právě přišel a je dole v jídelně) zpívat jeho znamenitou německou komickou píseň.

Pokud jsme se mohli upamatovat, nikdo z nás ji neslyšel.

Mladíci řekli, že je to nejveselejší píseň, jaká kdy byla napsána, a že, chceme-li, požádají pana Slossenn Boschena, jehož velmi dobře znají, aby ji zazpíval. Je prý tak směšná, že když ji pan Slossenn Boschen jednou zpíval před německým císařem, museli ho (německého císaře) odnést a položit do postele.

Nikdo prý ji nedovede zazpívat tak jako pan Slossenn Boschen. Je při tom od začátku do konce tak strašně vážný, že byste řekli, že přednáší nějakou tragédii, což ovšem té písni dodává ještě větší směšnosti. Ani přízvukem, ani chováním prý nedá najevo, že zpívá něco směšného - tím by všechno zkazil. Je to jeho vážný, téměř dojímavý výraz, který tuto píseň činí tak neodolatelně zábavnou. Prohlásili jsme, že toužíme tu píseň uslyšet a že bychom se rádi pořádně zasmáli. Šli tedy dolů pro pana Slossenn Boschena. Zdálo se, že píseň zazpívá velmi rád, neboť ihned přišel nahoru a bez řečí usedl k pianu.

“To se pobavíte! To se nasmějete!” šeptali oba mladici, když přecházeli pokoj, aby zaujali nenápadné postaveni za profesorovými zády.

Herr Slossenn Boschen se doprovázel sám. Předehra zrovna nenaznačovala, že jde o komickou píseň. Byla to tajemná, strašidelná melodie. Skoro nám naskakovala husí kůže, ale šeptem jsme se ujišťovali, že je to německý způsob, a těšili jsme se, jak se pobavíme.

Já sám německy nerozumím. Učil jsem se němčině ve škole, ale za dva roky potom, co jsem školu opustil, jsem všechno zapomněl, a od té doby mi bylo líp. Přesto jsem však nechtěl, aby přítomní zpozorovali mou nevědomost, vymyslel jsem si tedy něco, co jsem pokládal za velmi dobrý nápad. Nespouštěl jsem z těch dvou studentů oka a dělal jsem to, co oni. Když se pochechtávali, pochechtával jsem se také, když zařičeli smíchem, i já jsem zařičel a chvílemi jsem ještě sám od sebe navíc přidal lehký úsměv, jako bych byl zachytil zrnko humoru, které ostatním uniklo. To jsem považoval za obzvlášť důmyslné.

Jak píseň pokračovala, všiml jsem si, že i mnoho jiných lidí upírá zrak na ty dva mladé muže, zrovna jako já. Také oni se pochechtávali, když se mladíci pochechtávali, a řehtali se, když se mladíci řehtali. A poněvadž se ti dva mladíci pochechtávali, řehtali a vybuchovali smíchem bez přestáni po celou píseň, všechno šlo jako na drátku.

A přece se zdálo, že ten německý profesor není spokojen. Zpočátku, když jsme se začali smát, objevil se na jeho obličeji výraz krajního překvapení, jako by smích byl to poslední, co očekával jako odezvu na svůj výkon. Bylo nám to velmi k smíchu. Říkali jsme si, že jeho vážné chováni vydá za polovici celé té legrace. Nejmenší náznak z jeho strany, že ví, jak je směšný, by všechno pokazil. Když jsme se nepřestávali smát, jeho překvapeni ustoupilo rozmrzelosti a opovržení. Mračil se na nás na všechny (vyjma těch dvou mladíků, kteří stáli za ním a které nemohl vidět). Svíjeli jsme se smíchem. Navzájem jsme se ujišťovali, že tahle píseň bude naše smrt. Tvrdili jsme, že už sama její slova stačí, aby u nás vyvolala křeče smíchu, a k tomu ještě ta předstíraná vážnost - ne, to bylo přespříliš!

Při poslední sloce překonal sám sebe. Vrhal na nás pohledy tak soustředěné zuřivosti, že nebýt předchozího upozorněni, že je to německý způsob přednesu komické písně, byli bychom z toho znervózněli. Naplnil strašidelný nápěv tak tklivým výrazem bolesti, že bychom se byli rozplakali, kdybychom byli nevěděli, že se jedná o komickou píseň.

Skončil za burácivého smíchu. Shodli jsme se, že je to nejsměšnější píseň, jakou jsme v životě slyšeli. Divili jsme se, jak je možné, že si lidé všeobecně myslí, že Němci nemají smysl pro humor, když mají takové písně. Zeptali jsme se profesora, proč nepřeložil píseň do angličtiny, aby jí rozuměli i prostí lidé a aby poznali, jak má komická píseň opravdu vypadat.

V tu chvíli Herr Slossenn Boschen vstal a začal zuřit. Nadával nám německy (z čehož jsem usoudil, že je to pro tento účel zvlášť vhodný jazyk), vyskakoval, hrozil pěstmi a zahrnul nás všemi anglickými nadávkami, které znal. V celém životě se mu prý nedostalo takové urážky.

Ukázalo se, že ta píseň vůbec nebyla komická. Vyprávěla o mladé dívce, která žila v Harckém pohoří a obětovala život, aby zachránila duši svého milence, milenec umřel a potkal její duši ve vzduchu, v poslední sloce ji však nechala odešel s jinou duší - další podrobnosti mi nejsou známy, vím však, že to bylo velmi smutné. Herr Boschen řekl, že tu píseň zpíval jednou německému císaři a on (německý císař) vzlykal jako malé dítě. On (Herr Boschen) řekl, že tato píseň je obecně považována za jednu z nejtragičtějších a nejdojemnějších německých písní.

Byla to pro nás trapná situace - velice trapná. Nevěděli jsme, co říci. Hledali jsme ty dva mladíky, kteří to spískali, ale ti nenápadně opustili dům okamžitě, jakmile píseň dozněla.

To byl konec toho večírku. Nikdy jsem neviděl společnost rozejít se tak tiše a neformálně. Ani jsme se jeden s druhým nerozloučili.

Odcházeli jsme dolů po jednom, opatrně našlapujíce a držíce se ve stínu. Šeptem jsme požádali sluhu o klobouky a kabáty, sami jsme si otevřeli dveře, vyklouzli ven a rychle zahnuli za roh, vyhýbajíce se pokud možno jeden druhému. Od té doby jsem se nikdy mnoho nezajímal o německé písně.

V půl čtvrté jsme dorazili k sunburyskému zdymadlu. Právě zde, než doplujete k vratům, je řeka líbezně krásná, hladina nad zdymadlem je rozkošná; ale nepokoušejte se tu veslovat proti proudu. Jednou jsem se o to pokusil. Vesloval jsem a zeptal jsem se kamarádů, kteří byli u kormidla, jestli se podle jejich názoru zde dá veslovat proti proudu, a oni řekli ano, proč by to nešlo, ale musím veslovat pořádně. Když toto prohlásili, byli jsme právě pod můstkem, který spojuje oba jezy. Sehnul jsem se nad vesly, napřímil se a dal se do toho.

Šlo mi to nádherně. Dostal jsem se, jak se říká, do tempa. Zaměstnal jsem všechno: paže, nohy i záda. Nasadil jsem pěkné, rychlé, ostré tempo a vesloval opravdu velkolepě. Moji dva přátelé tvrdili, že je radost dívat se na mne. Po pěti minutách mě napadlo, že už bychom mohli být u hráze, a rozhlédl jsem se. Byli jsme pod můstkem přesně na místě, kde jsem začal, a ti dva idioti div nepukli smíchem. Dřel jsem se jako blázen, a člun se ani nehnul. Teď už přenechávám jiným, aby veslovali nad zdymadlem proti silnému proudu. Pluli jsme do Waltonu - ten je na osadu při řece trochu velký. Jako jiná města na řece, sahá k vodě jen uzkým cípkem, takže z člunu vám připadá jako vesnice, která má všehovšudy nějakých šest domů. Windsor a Abingdon jsou jediná města mezi Londýnem a Oxfordem, z nichž, jste-li na řece, něco uvidíte. Ostatní se schovávají za rohem a na řeku jen vykukuji jedinou ulicí. Vzdávám jim díky za to, že jsou tak ohleduplná a přenechávají břehy řeky lesům, polím a vodním dílům.

Dokonce i Reading, který se snaží ze všech sil pokazit, zašpinit a zohyzdit řeku tak daleko, kam jen může dosáhnout, je natolik slušný, že velkou část své ošklivé tváře skrývá před lidskými zraky. Caesar měl samozřejmě ve Waltonu nějakou tu maličkost - tábor, opevnění nebo něco podobného. Caesar si na řeky potrpěl. Taky královna Alžběta tu byla. Té ženské se nezbavíte, ať se vrtnete kamkoliv. I Cromwell a Brandshaw (ne ten, co sepsal jízdní řád, ale ten, co připravil krále Karla I. o krk) tu pobývali. Musela to být docela zábavná společnost.

Ve waltonském kostele je “udidlo hubatých”. Ve starých dobách používali téhle věci ke kroceni ženských jazyků. Dnes se to už nedělá. Asi proto, že není dost železa a nic jiného k takovému účelu není dost pevné.

V kostele jsou také pozoruhodné náhrobky. Bál jsem se, že se mi nepodaří Harrise od jejich prohlídky odradit, ale asi si na ně nevzpomněl a jeli jsme tedy dál. Nad mostem se řeka strašně kroutí. Je to malebný pohled, ale z hlediska toho, kdo vleče loď nebo vesluje, je to rozčilující a vyvolává to hádky mezi tím, kdo táhne, a tím, kdo kormidluje.

Na pravém břehu vidíte Oatland Park. Je to slavné staré sídlo. Jindřich VIII. je někomu ukradl, už jsem zapomněl komu, a sám tam bydlel. V parku je jeskyně, kterou si můžete za poplatek prohlédnout a o které se tvrdí, že je podivuhodná, ale já jsem v ní mnoho neviděl. Zesnulá vévodkyně z Yorku, která žila v Oatlandu, měla velice ráda psy a měla jich nesmírné množství. Dala zřídit zvláštní hřbitov, kam je pochovávala, když uhynuli, leží jich tam asi padesát. Každý má náhrobní kámen s nápisem.

Řekl bych, že si to zaslouží právě tak jako průměrný křesťan. U Cornwayských kůlů - v prvním ohybu nad waltonským mostem - byla svedena bitva mezi Caesarem a Cassivelaunem. Cassivelaunus upravil řeku pro Caesara tak, že do ní zarazil plno kůlů (bezpochyby na ně přitloukl tabule s výstrahou). Ale Caesar přesto řeku přebrodil. Od téhle řeky se Caesar nedal zahnat. Takového člověka bychom teď potřebovali na zdymadlech.

Halliford a Shepperton, dvě malá městečka, jsou v místech, kde se dotýkají řeky, hezká, ale jinak na nich není nic pozoruhodného. Na sheppertonském hřbitově je však náhrobní kámen s veršovaným nápisem. Znervózňovala mě obava, že Harris bude chtít vystoupit, aby kolem toho kamene okouněl. Když jsme se blížili k Sheppertonu, uviděl jsem, jak upírá toužebný pohled na přístaviště, ale podařilo se mi srazit mu obratným pohybem čepici do vody a v rozčilení, aby ji vylovil, a v rozhořčení nad mou nešikovností zapomněl na své milované hroby.

Ve Weybridgi se vlévají společně do Temže Wey (hezká malá říčka, až do Guildfordu splavná pro menší lodě; je to jeden z říčních toků, které se stále chystám prozkoumat, ale ještě jsem to neudělal), Bourne a Basingtonský průplav. Zdymadlo je přímo proti městu a první věc, kterou jsme uviděli, když jsme se k němu přiblížili na dohled, byl Jiřího blejzr na jedněch vratech zdymadla. Při bližším průzkumu jsme zjistili, že Jiří vězí v něm.

Montmorency se dal do zuřivého štěkotu, já jsem křičel, Harris řval. Jiří mával kloboukem a odpovídal křikem. Hlídač zdymadla se přihnal s pramici v domnění, že někdo spadl do zdymadla, a když zjistil, že tam nespadl nikdo, zdálo se, že ho to mrzí.

Jiří si nesl dost podivný balík, zabalený v nepromokavém plátně, Balík byl na jednom konci kulatý a plochý a na druhé straně z něha trčela dlouhá, rovná rukověť.

“Co je to?” zeptal se Harris. “Pánev?”

“Ne,” odpověděl Jiří a v očích mu zaplál zvláštni divoký lesk, “jsou teď strašně v módě. Kdekdo na řece je má. Je to bandžo.” “Nevěděl jsem, že umíš hrát na bandžo!” vykřikli jsme s Harrisem zároveň.

“No, to zrovna ne,” odpověděl Jiří, “ale je to prý velice snadné. Kromě toho jsem dostal návod, jak na bandžo hrát.”


Co je nového u kamarádů:



  • Žádné novinky nejsou dostupné.
RC.305
RC.305 - stránky věnované RC autům, scale a expedicím.