Jaký je vztah mezi Aktivním a Sklerotickým fatalismem
| Před lety jsem si “vymyslel” (zkompiloval jsem návody moudrých lidí, jak žít spokojený život, tj. vyrovnat se sám se sebou) teorii “Aktivního fatalismu”, což je v principu obdoba “demokratického centralismu”, blahé paměti, tj. diskuse do rozhodnutí, ovšem nikoli se stranou, nýbrž s Osudem. Pojem “demokratický centralizmus” patří do slovníku (stejně jako např. “Darex”, resp. později “Tuzex”, VUML, “nomenklaturní kádr” a řada dalších pojmů, které vám už dnes nic neříkají), který by ale neměl být zapomenut. Je to stejný nesmysl, jako např. “zdravý nemocný”, přesto se o něm za “socialismu” hovořilo s kamennou tváří, jako by to bylo něco naprosto normálního. Co to tedy bylo: teoreticky mohli mít příslušníci jakékoli organizace tzv. “Národní fronty”, ale především to platilo pro Komunistickou stranu, která měla dokonce ke konci i ústavou dáno, že je “vedoucí silou společnosti” (z toho vyplývalo, že se před každou důležitější schůzí - jedno jestli výrobní, odborovou nebo spolkovou - sešli nejprve straníci, aby si řekli, resp. předseda jim sdělil, co ústředí nakazuje, co mají říkat, a pak se sešli ještě jednou, tentokráte doplněni o nestraníky - slyšel jsem o organizaci, kde byl jediný nestranník a kvůli němu se museli ostatní straníci scházet 2x, což je pochopitelně štvalo) na určitý problém z počátku různé názory, nicméně, i když se předstíralo, že rozhodnutí padlo na základě diskuze “dole” (proto demokratický) v momentě, kdy došlo “nahoře” (proto centralismus) k rozhodnutí, museli všichni převzít tento názor. Takže “Demokratický centralismus”. Kamarád pak, v rámci našeho špičkování, začal razit a obhajovat jeho “sklerotický” fatalismus a já, v rámci naší korespondence, vytvořil následující srovnání. Čím jsem starší, tím více mě fascinuje, jak jsme oba měli pravdu:-D |
Úvodem je třeba si vyjasnit jednotlivé fáze obou fatalismů:
| fáze | Aktivní fatalismus | Sklerotický fatalismus |
| 1. | Něco chci | Něco chci |
| 2. | Dělám pro to vše, co jsem ochoten pro to obětovat |
Dělám vše |
| 3. | Získal jsem něco jiného | Něco jsem získal |
| 4. | Musím přesvědčit sám sebe, že to, co jsem získal, je to, co jsem chtěl |
Nemohu si vzpomenout, co jsem chtěl získat |
| 5. | Mám radost z toho, co jsem získal | Mám radost z toho, co jsem získal |
Jak vidíme ze schématu, první a poslední fáze celého procesu je u obou fatalismů shodná, liší se jen způsob, kterým dospějí od první fáze k té poslední, která je navíc pro duševní zdraví člověka ta nejdůležitější:
Každý, kdo není spokojen s tím, co získal, je minimálně nepříjemný (a navíc velmi často potenciálně nebezpečný) nejenom svému okolí, ale i sám sobě!
Podrobme nyní zbylé fáze důkladné analýze:
| fáze 2: | Tato fáze je pro aktivního fatalistu ztížena o nutnost rozhodnout se, co je a co není ochoten vytčenému cíli obětovat. |
| fáze 3: | Nejhezčí fáze obou cest, dá se přirovnat k vánoční nadílce z dob našeho mládí (pokud jsme nebyli tak hloupí, že jsme rodičům prozkoumali jejich skrýše ještě před nadílkou). |
| fáze 4: | Těžko říci, co je bolestnější! |
Jak je z uvedeného patrné, obě cesty se od sebe téměř neliší. Dá se říci, že aktivní fatalismus je vlastní především mládí. S přibývajícím věkem dochází k plynulému prolínání obou cest, takže prvky Sklerotického fatalismu postupně nabývají vrchu.
Závěrem této úvahy o vztahu mezi Aktivním a Sklerotickým fatalismem proto lze s klidným svědomím zkonstatovat, že se jedná o dvě různé formy téhož.
| Sečteno a podtrženo: Sklerotický fatalismus je jako konečná fáze Aktivního fatalismu současně i jeho nejvyšší formou. |
