Moje objevené “Ameriky”

Mám dobrou starou tetu. Jest to osoba, která dostává občas záchvaty lásky ku svým příbuzným. Patnáct let nedává vždy o sobě ničeho vědět a po patnácti letech náhle přinese vždy listonoš nějaký balík od mé tety, který ona zasílá právě v jednom takovém záchvatu. Posledně mně poslala před patnácti lety velký koláč a nyní, šestnáctého roku po této události, doručila mně pošta velký koš, ve kterém jsem objevil kopu vajec a toto dojemné psaní:

Milý synovče!
Jak jsem ráda, že mohu Ti poslati kopu vajec z mého vlastního chovu. Mám Tě, milý hochu, velice ráda, a tak si myslím, že už tady dlouho nebudu a že jest toto poslední důkaz přízně, kterou Ti mohu poskytnout. Uvař si je sám naměkko a vzpomínej na svou starou dobrou tetu Annu. Kéž těchto šedesát vajec vzbudí v Tobě vzpomínky na malý dvůr na severu, kde vesele kdákají plymútky a vzpomínají na Tebe i s Tvou Tě vřele milující tetou Annou.

Z piety ku své tetě usnesl jsem se, že si tedy uvařím všech šedesát vajec naměkko.

V noci se mně zdálo o tom. Nikdy jsem se sice nezabýval podobnými otázkami, jak se vlastně vejce naměkko vaří, přišel jsem však po delším přemítání k tomu názoru, že musí se vařit, aby se uvařily! Toto jest jedině možné stanovisko a východisko z tak povážlivé situace, jako je vaření šedesáti vajec naměkko.

Velice rád jím vajíčka naměkko. Proto však šedesát vajec naměkko uvařených přec jenom na posezení nesním, ale zanášel jsem se myšlenkou je konzervovat.

Přemýšlel jsem hodně dlouho o tom, jak`bych to provedl. Ocitl jsem se pojednou ve velmi spletené situaci. Vím, že se smáli přečasto v novinách a jiných žurnálech ženám manželkám, které nedovedou uvařit vejce naměkko, ale když starý mládenec má vařit vejce, o tom se doposud nepsalo, a proto chci vpravdě vypsat všechno, jak se to událo. Jest to prostý návod, jak se vlastně mají vařit vejce.

Předně jsem si koupil několik různých knih o chovu drůbeže, kdež jsem předpokládal, že naleznu poučení na prvém místě, jak se vejce vaří.

Bohužel ve všech odborných spisech o drůbežnictví nepřišel jsem na místo, kde by se tato otázka luštila náležitě. O vejcích bylo tam sice mnoho psáno, kupříkladu že z vajec se rodí kuřata, a podobné nesmysly. Byl tam též návod, že vejce musí se chovati v suchu, dále návod, jak lze vejce vysedět. Poněvadž teta poslala mně ty vejce, abych je uvařil naměkko, a ne abych je vyseděl,
zavřel jsem nevrle knihu.

Nechtěl jsem též vyptávat se známých rodin, jak se vaří vejce, a proto usmyslil jsem si, že půjdu se poučit do čítárny a že opětně sáhnu k naučnému slovníku.

Našel jsem pod heslem V, vejce že jsou produktem z říše živočišné a že každý druh ptáků snáší vejce. Nad tím jsem se hluboce zamyslil. Nebylo mně to sice novinkou, ale nicméně viděl jsem to napsané černé na bílém a uvěřil jsem tomu podruhé. Není to tedy jen lidovým podáním, ale věda potvrdila to značně a podepřela to celým článkem.

Pátral jsem tedy dál, jak se vejce vaří. Člověk by nevěřil, jak taková složitá otázka jest opomíjena kruhy vědeckými. Nestojí o tom nikde nic bližšího.

V naučném slovníku jsem sice našel, že vejce jsou potravou upravenou různým způsobem, ale jak vlastně se tato potravina upravuje, zůstalo mně hádankou i po tříhodinovém prohlížení naučného slovníku.

Našel jsem sice věty, které jen zdaleka této otázky se dotýkaly, jako kupříkladu: “V Anglii slouží vejce za potravu většinou ve stavu syrovém neb vařeném ať natvrdo, či naměkko. V žádné pořádné anglické domácnosti nesmí scházet vejce naměkko ku snídani. Podává se při každé příležitosti.”

Ale jak se to udělá, aby v tomto stavu přišly na stůl, to jsem se nedozvěděl.

Nezbývalo mně nic jiného než učinit pokus, zkoumat sám celou teorii vaření vajec a přijít pak sám od sebe k řádnému výsledku, třebas po ztrátě několika vajec, které bych byl nucen vyhodit. Koupil jsem si tedy lihovar a pět litrů lihu a Papinův hrnec, jehož použiti znám z fyziky z dob mládí a svých gymnasiálních studií. Tak přikročil jsem k dílu. Dal jsem do Papinova hrnce vody a do vody vložil deset vajec a zapálil lihovar.

Za čtvrt hodiny jsem vejce z Papinova hrnce vyjmul. Rozklepl jsem skořápku u prvního a bylo ještě tvrdé; u druhého také tvrdé. Byla ještě všechna tvrdá. Oloupal jsem jim tedy skořápky a hodil poznovu do Papinova hrnce a vařil hodinu. Byla stále strašně tvrdá. Vařil jsem je tedy až do rána. Byla pořád tvrdá.

Ráno mne našli ležet v košíku s vejci, kam jsem se svalil následkem rozčilení, když se mně nepodařilo ani za deset hodin uvařit jedno vejce naměkko. Byla pořád tvrdá a nezměkla.