Záběh elektromotoru
Ke své hanbě se musím přiznat, že mě nenapadlo, co bych na elektromotoru zabíhal, když kotva rotuje uchycena v ložiscích. Nějak mi “nedošlo”, že elektrický proud k vytvoření potřebné magnetické síly ve vinutí předávají uhlíky prostřednictvím kolektoru a že to pro uhlíky, kolektor i proud není vlastně žádná legrace. Na obrázku je sestava (motor, akumulátor, regulátor a přijímač) v ideálním stavu, ale motor lze zajíždět i v modelu, jen je třeba sejmout pastorek nebo odstranit z jeho dosahu hnané kolo primárního převodu tak, aby motor byl bez zátěže. Shodou okolností v okamžiku, kdy jsem publikoval tenhle příspěvek, mě kamarád upozornil na další možný, ještě kvalitnější způsob záběhu elektromotoru. Je rozumné po záběhu nebo krátkém provozu motoru, ev. ještě před samotným záběhem (a samozřejmě při výměně uhlíků), minimalizovat tvarové nepřesnosti kolektoru jeho osoustružením (pokud se vám nechce investovat tisíce Kč do speciálního soustruhu a nezbytného příslušenství, tuto službu poskytují obvykle prodejny s modelářským zbožím za cenu několika desetikorun - já využil nabídky Hobbyteamu) 15 a 17.7.2008
Jak jsem nejednou na tomto svém webu deklaroval, nemám k “elektronům” ten správný vztah. A tak se strojař ve mně pořádně zastyděl, když se kamarád podivil nad tím, že elektromotory svých modelů nezabíhám, natož abych se věnoval jejich údržbě.
Nabízím tu proto způsob záběhu elektromotoru tak, jak jsem se to od kamaráda naučil:-)
Problém je v tom, že je nemožné docílit ideálního stavu, tj. aby se uhlíky neustále dotýkaly plošek kolektoru celou svou styčnou plochou. Snahou modeláře by přesto mělo být, co nejvíce se tomuto stavu přiblížit, protože každá vzduchová mezera mezi kolektorem a uhlíkem vytváří podmínky pro vznik elektrického výboje, kdy se část elektrické energie promrhá ve formě elektrického oblouku (jiskry). Ten pak buď vypálí část materiálu kolektoru nebo uhlíku a vytváří tak permanentní vzduchovou mezeru, zdroj to dalších elektrických výbojů, nebo ho “opálí”, tj. vytvoří na něm vrstvičku, která špatně vede proud, takže opět dochází k promrhávání elektrické energie, tentokrát přeměnou v energii tepelnou.
Pomocí trimu na vysílači jemně uvedeme motor do pohybu tak, aby se točil co nejpomaleji, ale plynule. Motor necháme běžet cca 20 - 30 minut, přičemž jak se bude motor “usazovat” a jeho rychlost otáčení poroste, trimem budeme udržovat co nejpomalejší plynulé otáčky.
Smyslem záběhu elektromotoru je vzájemně obrousit uhlíky a kolektor (tj. odstranit vzduchové mezery mezi nimi, nebo je alespoň minimalizovat) při co nejmenším protékajícím proudu, aby výboje (jiskření) mezi nimi byly při záběhu žádné nebo co nejmenší.
Tento způsob totiž vylučuje jakékoli jiskření mezi uhlíky a kolektorem motoru. Jedinou podmínkou je existence nějakého motoru, resp. zdroje rotačního pohybu. Já použil motor, jehož uhlíky se blížily svému konci a který byl následně nahrazen zabíhaným motorem. Jak je patrné z obrázku, moc jsem si tím hlavu nelámal, stačila mi technická páska, letecká guma, která se obvykle používá k připevnění křídla k trupu modelu letadla a rozporka potřebné délky. Při pohledu na fungující sestavu se mi vybavovala slova Horáce Badmana alias Hofogo z Limonádového Joe: “… jak primitivní, ale jak účinné!”:-D
Na obrázku můžete porovnat zleva doprava kolektor osoustružený, nepoužitého motoru a motoru z provozu.
Po osoustružení je třeba motor znovu zaběhnout, aby si uhlíky opět “sedly”.
Sečteno a podtrženo:
Záběh elektromotoru není nic složitého - v principu jde především o to, aby při vzájemném uhlazování uhlíků a kolektoru (zmenšování vzduchových mezer, které je zdrojem elektického oblouku - jiskření) jimi protékal co nejmenší, ev. žádný proud a nedocházelo tak mezi nimi k jiskření, a to pokud možno do doby, kdy vzduchové mezery mezi uhlíky a kolektorem dosáhnou minimální možné hodnoty. Tj. v ideálním případě zmizí úplně.
