Jak vznikal film o Milánkově mamince
| Jsem nadšeným obdivovatelem českého polyhistora Járy da Cimrmana. A i když se jen špatně vyrovnávám s vědomím, že se jedná o postavu ryze fiktivní:-D, pak se nemohu zbavit pocitu, že předlohou pro tuto postavu byl můj kamarád Milan Fügner (Milánek) :-) Film o vzniku filmu o jeho mamince je jedním z důkazů tohoto mého tvrzení:-D A myslím, že nejenom pro mladou generaci, která je zvyklá na to, že v počítači lze v současnosti “vyrobit” jakýkoli trik, bude jistě překvapující skutečnost, co vše bylo možno v době mého “nepočítačového” mládí udělat “ručně”:-) Bohužel na YouTube nelze uložit video delší deseti minut, a tak jsem jeho film musel rozdělit do dvou částí. |
Nejprve ale pár vysvětlujících slov autora filmu:
Film jsem tvořil v letech 1988 a 1989 po večerech. K filmu jsem musil vyrobit synchronní magnetofon a hlavně zařízení pro optický záznam zvuku. V té době jsem byl přesvědčen, že se v životě nezmohu na video nebo dokonce videokameru. Kopírování originálu prakticky po jednotlivých záběrech bylo strašně pracné. Musil jsem ze starého projektoru OP16 udělat kopírku a kameru pro optický záznam zvuku. K té rtuťové výbojce pro záznam zvuku jsem musil sestrojit speciální zesilovač 150W, který ji napájel ss. proudem s namodulovaným nf. signálem. Inspiroval mne “zpívající oblouk” a skutečně i rtuťová výbojka zpívala až do 20kHz. K mému překvapení ( a nejen mému ) je na filmu i při 16obr/sec zaznamenán kmitočet 8kHz!
Byla to strašná, ale radostná práce. Snad nejhorší bylo konečné kopírování na positiv a připisování optického zvuku na ten positiv. Dělal jsem to v předsíni za skříněmi v úplné tmě v oblacích ozónu ze rtuťové výbojky. Ten synchronní magnetofon 16mm pomohl ozvučit nebo zachránit zvuk i na jiných mých “velkofilmech”. Magnetický pás 16mm byl slepován z vystříhaných kousků při výrobě měrných pásů VÚZORT. Také kousky speciálních filmů ( tvrdá, měkká gradace ) byly odpadky při výrobě testfilmů VÚZORT.
Dnes nechápu, kde jsem bral ten elán a tak se občas rád podívám a sám žasnu. A jen tak mimochodem-od svých deseti let jsem ležel na přeskáčku ve dvou knihách ” Tajuplný ostrov ” a “Zvukový film a jeho obsluha”.
Proto jsem sám nechtěl věřit tomu, co se povedlo, naštěstí jsem to zdokumentoval, sice blbě, ale alespoň tak.
27.2.2010
