Vzpomínka na MDŽ


 
Láska není v jednorázových gestech, ale v trvalém upřímném prožívání.
 
Z mého pohledu to nejlépe nadefinoval doktor Plzák svými “třemi S” - mohu si být jist tím, že mám někoho rád, když se mi po něm Stýská, Soucítím s ním a mám o něho Starost.
 
Následující má vzpomínka na MDŽ se týká především těch, kteří neexistenci těchto citů zakrývají falešnými jednorázovými gesty.
 

 
Mezinárodní den žen je normální celosvětově uznávaný svátek a z mého hlediska bylo to, co ho provázelo, stejně nesmyslné jako všechny davové akce na povel (silvestr, den matek, sv. Valentýn apod. - snažím se využít každé chvíle a situace k chování odpovídajícímu takovýmto akcím a odmítám čekat až na příslušný den, kdy je mi to buč “povoleno” nebo je to ode mě očekáváno!).

Tento svátek se ale ocitl mezi těmi (Svátek práce, Měsíc knihy apod.), které si vzal socializmus “za své a přetvořil si je k “obrazu svému”.

V praxi to vypadalo tak, že synové, otcové i spolupracovníci v tento den podléhali všeobecné propagandě, kupovali kytičky, organizovali na pracovišti oslavné večírky pro ženy, které na nich obdržely od ROH ručník a další kytičku, ale protože musely zabezpečit své rodiny (jelikož jejich manželé byly zaneprázdněni organizací oslavných večírků na jiných pracovištích), brzy odcházely. Takže na mužích bylo, aby propili, co zbylo z fondu oslav ROH po koupi ručníku a kytičky.

V televizi byly speciální oslavné pořady o ženách a pro ženy, většinou estrády, a protože je vytvářeli převážně muži, tak za moc nestály (ty pořady).

Já osobně jsem byl vždycky dojat pohledem na drsné hospodské rváče, kteří stáli dlouhé fronty na květinu (přestože jak byl rok dlouhý by je nenapadlo domů něco takového přinést) a protože řezané už nebyly, koupili alespoň něco v květináči, aby pak s nádhernými pocity, jací jsou BÁJEČNÍ manželé, přišli více nebo méně společensky unaveni pozdě večer domů, se zablácenými botami se hrnuli na vyčištěný koberec v obýváku s výkřiky: “Podívej se mámo, co jsem ti přinesl!”

Rád vzpomínám, jak jsem jednou 9. března brzy ráno cestou do práce nastupoval do prvního metra na konečné “Leninova” (dnes “Dejvická”) a z vlaku, který přijel po noční přestávce z depa, se vypotácel mžourající opilec (oběť to oslavného večírku na počest žen) se zlomeným stonkem karafiátu, který zjevně nechápal, jak se tu ocitl, který ale, po krátké “rekognoskaci terénu”, statečně vyrazil za tou svou “maminou”, předat jí ono květinové torzo..

Na obranu mužů si zde dovolím odcitovat jednu z mých oblíbených tezí, která praví, že ve vztahu na vše musí být nejméně dva, takže kdyby ženy poslaly své kolegy, muže i syny dál než do háje a netvářily se, že je tento, v roce jednodenní, zájem o ně vlastně těší, nebývalo by MDŽ to, co bývalo (a sv. Valentýn to, co je:-D).

Za svojí osobu pak musím říci, že se snažím s ženami organizovat jakési soukromé MDŽ, či sv. Valentýna ve dvou co nejčastěji, protože mám ženy velice rád (možná i proto, že ty, se kterými je organizuji, mě neváhají poslat dál než do háje, když se jim to zrovna nehodí:-D).


Co je nového u kamarádů:

MoNaKo - MOdelařina NA KOleně
MoNaKo - veškeré informace (nejen) o modelech lodí
RC.305
RC.305 - stránky věnované RC autům, scale a expedicím.