Co je optimismus
Tyto dvě okolnosti předesílám proto, že letos v zimě vyšlo nové dílo Bernarda Shawa Zpět k Metuzalémovi, které znám dotud jen z výtahu a jež se - v míře patrně mnohem grandióznější - rovněž zabývá otázkou dlouhověkosti. Tato látková shoda je zcela nahodilá, a jak se zdá podle výtahu, je také jen povrchní, neboť Bernard Shaw dochází k závěrům právě opačným. Pokud mohu soudit, pan Shaw vidí v možnosti žít několik set let ideální stav lidstva, jakýsi budoucí ráj. Jak čtenář pozná, v této knížce se líčí dlouhověkost zcela jinak, jako stav velmi málo ideální, a dokonce velmi málo žádoucí. Je těžko říci, co je správnější; na obou stranách se nedostává bohužel vlastní zkušenosti. Ale snad je možno předvídat aspoň to, že teze Shawova bude platit za klasický případ optimismu a teze této knížky za beznadějný případ pesimismu. Nuže můj osobní život nebude patrně ani šťastnější, ani smutnější, budu-li nazván pesimistou nebo optimistou; avšak “býti pesimistou” zahrnuje, jak se zdá, jistou veřejnou odpovědnost, cosi jako tichou výtku za špatné chování vůči světu a lidem. Prohlašuj i tedy veřejně, že se v tom směru necítím vinen; že jsem se nedopustil žádného pesimismu, a jestli ano, tedy bezděky a velmi nerad. V této komedii jsem měl naopak úmysl říci lidem něco útěšného a optimistického. Nevím, je-li optimistické tvrdit, že žít šedesát let je špatné, ale žít tři sta let je dobré; myslím jen, že prohlásit šedesátiletý (průměrně) život za přiměřený a dosti dobrý není zrovna zločinným pesimismem. Dejme tomu říci, že jednou v budoucnosti nebude nemocí ani bídy ani nečisté dřiny, to je zajisté optimismus; ale říci, že tento dnešní život plný nemocí, bídy a dřiny není tak nadobro špatný a zatracený a má něco nesmírně cenného, to je - co vlastně? pesimismus? Myslím že ne. Snad je dvojí optimismus: jeden, který se od špatných věcí odvrací k čemusi lepšímu, třeba vysněnému; druhý, který hledá v samotných špatných věcech něco aspoň trochu lepšího, třeba jen vysněného. Ten první hledá rovnou ráj: není krásnějšího směru pro lidskou duši. Ten druhý hledá tuhle a tamhle aspoň drobty relativního dobra: snad ani tento pokus není docela bezcenný. Není-li to optimismus, najděte pro to jiné slovo. Tím nemluvím jenom za tuto hru, kterou bych nerad zvlášť podtrhoval; je to nenáročná věc, k níž jsem se vrátil jaksi z pořádkumilovnosti. Myslím zde zvláště na Život hmyzu, jenž mému spoluautorovi i mně vynesl Kainovo znamení pesimismu. Zajisté je velmi pesimistické přirovnávat lidskou společnost k hmyzu; ale není ani trochu pesimistické přirovnávat jedince-člověka k Tulákovi; a ti, kdo vytkli autorům, že svým Hmyzem ostouzejí člověčenstvo, zapomněli, že svým Tulákem míní člověka a mluví k člověku. Věřte, je jediný skutečný pesimismus, a to je ten, který skládá ruce; řekl bych etický defétismus. Člověk, který pracuje, hledá a realizuje, není a nemůže býti pesimistou. Každá snažná činnost znamená důvěru, třeba bez verbálního zdůvodňování. Taková Kassandra mohla být pesimistou, protože nic nedělala; kdyby bojovala za Tróju, nebyla by jím. Krom toho je jistá pesimistická literatura: to je ta, ve které se život jeví jako beznadějně nezajímavý a člověk i společnost jako cosi složitě a problematicky nudného. Tento vražedný pesimismus je však trpěn. Karel Čapek - Předmluva ke hře “VÉC MAKROPULOS” /1922/
Vždy jsem se považoval za optimistu. Proto mě kdysi vždy velmi zaráželo, že jsou mé názory a mé vidění světa mým okolím vnímány jako pesimistické.
Naštěstí francouzská filmová komedie s vynikajícím komikem Jeanem Lefebvrem Blázen z laboratoře č.4 mi včas dala odpověď na tento zdánlivý rozpor v podobě jednoho z výroků hlavního hrdiny. Ten výrok se pak stal jedním z mých životních kréd:
Optimismus je vidět věci tak jak jsou … Pak se nikdy nemůžete zklamat.
Miluji Karla Čapka, mj. jistě i proto, že s ním mám podobně utopisticko realistický pohled na Svět. Rád se vracím k jeho dílům a čerpám z nich životní sílu. Shodou okolností teď, kdy se mi v hlavě rodila úvaha o “mé formě” optimismu, jsem se pustil do čtení hry Karla Čapka “Věc Makropulos” a v její předmluvě jsem si přečetl “svou” úvahu napsanou brilantně tak, že já bych těžko našel lepší formulace.
Posuďte sami :-)
Tato nová komedie začala mne zaměstnávati asi před třemi nebo čtyřmi roky, tedy ještě před RUR; tehdy ovšem tanula mi na mysli jako román. Patří tedy látkově k věcem, které bych chtěl mít už za sebou; ještě jeden takový úkol mi zbývá, abych se zbavil starých zásob. Podnětem k ní byla teorie tuším prof. Mečnikova, že stárnutí je autointoxikace organismu.
