Desátý den jsem se moc nevyspal
INTERMEZZO
Zajímalo mne jak Čenda vidí smysl své cesty. A možná by to zajímalo více lidí. Odpověděl mi:
Sám nevím, co bych odpověděl. Není přeci nádherné projet se jen tak na kole po Španělsku? Zaplať Pán Bůh, že mi to zdraví a chuť dovolí. Kdysi dávno jsem potkal v Pyrenejích německého poutníka. Vypadal jak bezdomovec a bágl měl taky tak zabalený. Tenkrát jsem se ho ptal co tam dělá a on mi odpověděl otázkou : “A proč bych měl sedět doma?” Tohle bych asi považoval za vyčerpávající odpověď
V noci se mi špatně spalo. Buď to bylo vypitou pepsinou nebo tím, že jsem byl v uzavřeném prostoru s ostatními poutníky. Možná je to taky tím, že ubytovna se musí vyklidit do osmi hodin. Když do sedmi hodin nikdo nevstává, jdu do toho. Asi to bude tím, že poutník stčí spacák do batohu a jde do hotelu na kávu. Teprve pak se vydává na cestu. Já si musím uvařit kávu, čaj a pak si připravit trocha salámku s chlebem. Stejně to do osmi hodin nestíhám. Nejsem sám. Je nás víc. Nikdo však nepřichází, aby nás vyhnal. Nejen to. Nepřišel nikdo ani, aby si vybral deklarovanou částku za přespání. Za trest zůstávám bez razítka do poutnického pasu. No, abych pravdu řekl, tak mi to ani nevadí. Krátce po osmé se vydávám na cestu.
Zase fouká vítr. Přejíždím most přes řeku a při náhlém poryvu větru na úzké cyklostezce padám. Nedalo se to ustát. No nic, vstávám a pokračuji dál. Dále naštěstí vítr fouká tak, že ohýbá trávu ve směru mé jízdy. Jede se o poznání lehčeji.
Předpověď počasí byla sice lehce katastrofická, ale zatím to jde. Provoz na silnici není prakticky žádný. Je vidět, že je volný den. Zatím je frekvence aut stejná, jako frekvence poutníků, kteří jdou proti mně. Samozřejmě je zdravím “Buen camino” ( Dobrou cestu). Cesta s větrem v zádech rychle ubíhá. Za chvíli jsem ve městečku Navia, které je po ránu ještě moc ospalé. Pokračuji tedy do městečka Luarca. Tady budu mít za sebou dnes cca 50 kilometrů a tak počítám, že se tady naobědvám. Ač je neděle, zakupuji v otevřeném krámku u silnice půl litru bílého vína k obědu. Paní za pultem sděluji španělsko - česky své podivení nad tím, že je otevřeno. Jasně a srozumitelně mi španělsky odpovídá, že někdo přeci musí pracovat a nezáleží na tom, zda je neděle či nikoliv. Vietnamci sem do vesnických obchůdků zatím asi ještě nedorazili.
Před polednem jsem v dalším větším městě na pobřeží s názvem Luarca. Tady jsem nalezl hezké místečko na břehu řeky za větrem a obědvám. Při tom vychutnávám občasné slunečné paprsky až to může vypadat, že spím. Já ten pocit nemám. Čas se nachýlil a měl bych vyrazit. Začíná však pršet. Že by se naplňovalá nepříznivá předpověď? Neváhám a vedu kolo do nedaleké kavárny. Ze slušnosti se ptám na manu, ale je mi jasné, že si dám jen kávu. Zase jsem se spletl. Za polední meníčko s kávou jsem zaplatil 10 euro a měl jsem vynikající rajčatovo-cibulový salát s rybou a hranolkami. No a to jsem si myslel, že jsem najedený.
Pokračování příště.
 |
Maličké Alberge pro dvacet poutníků |
 |
Citrony zrajou jako jablka |
Čenda, L.P 30.4.2017
