Kritický den osmý
INTERMEZZO
Technika je mrcha, ale dobří lidé žijí všude!!
Na ráno jsem si dal budíka. Pro jistotu. Měl bych mít přímý vstup do vysílání v jihočeském rozhlase. Jsem i trochu nervózní, ale hlavně proto, že si nejsem jist, zda budou stačit dvě čárky na mobilu na dostatečný a srozumitelný rozhovor. Honza mi pak hned telefonicky potvrdil, že to bylo srozumitelné a kupodivu i smysluplné. Díky. Pak už pomalu balím na cestu. Trochu mne bohužel zpomalil ranní mrazík. Pomalu si začínám zvykat, že to tady asi jiné nebude. Hlavně, že neprší.
Vyjíždím kolem desáté. Samozřejmě, že po kilometru je krásné místečko u řeky s lavičkami, kde by se dalo krásně bivakovat. Má to jedinou vadu. I v deset hodin je místo stále ve stínu. Na mém tábořišti jsem chvíli sušil i stan před sbalením. Projíždím hezkou zemědělskou krajinou s minimem provozu a tak se kochám. Po deseti kilometrech vjíždím do male vesničky, kde si v konzumu kupuji colu a jsem udiven tím, že vedle je krámek s mořskými rybami. Už se těším na nákup.
Vjíždím na hlavní N-634 a musím se obrnit trpělivostí. Jednak je tu dost velký provoz a taky dost velký hluk. Bohužel se nedá nic dělat. Na pobřeží jiná cesta nevede. Ujel jsem asi deset kilometrů a přede mnou je prudký vejtržek. Sesedám z kola a když chci po vytlačení krátkého kopečku nasednout, cítím, že zadní kolo pode mnou nějak plave. První dojem je, že mi praskly nějaké dráty. Omyl. Zkouším nasednout znovu. Nejde to. Kolo stále plave a já nevím proč. Dívám se pozorněji a zjišťuji příčinu. Prasknul mi rám v místě uchycení přehazovačky. První dojem je hodně mizerný. Tak to bude asi konec Svatojakubské cesty Naruby. Přede mnou je autobusová čekárna. Musím se uklidnit a zvážit situaci. Už je poledne a tak bude nejlepší se najíst. Obědvám a přemýšlím. Možná pojede nějaký autobus. Zkusím stopovat. Co z toho vyjde ? Za půl hodiny nedaleko ode mne staví velký osobák. Ani jsem si nevšiml, zda zastavil kvůli mně. Za chvíli se však otáčí a přijíždí ke mně. Zdravím ho a pak mu hned sděluji, že “my bičikleta je kaput”. Moc to nechápe. Beru ho za ruku a vedu ho ke kolu a ukazuji mu prasklý rám. Chápavě pokývá hlavou a začne vyklízet kufr auta. Nečekám na nic a odstrojuji bagáž z kola. Pak cpeme kolo do auta a batohy také. Neumí anglicky ani německy, ale je tak stejně starý jako já a tak si rozumíme skoro beze slov. Jedeme přímo k opraváři, který mi prý kolo opraví. Vše vykládáme přímo před dílnou a můj první dobrodinec chce odjet. Ptám se kolik mu zaplatím, ale on mávne rukou a odjíždí. Vzápětí přichází mistr svářeč a zkouší se dotkout kola svářečkou. Hned však hlasí přes tlumočnici, že to nepůjde. Tlumočnice mi v telefonu ukazuje pomocí překladače, že můj rám není ocelový a že tedy mám smůlu. Nicméně se vedle ní objevuje manžel a tan říká, že mne odvede do jiné dílny. Mé batohy prý máme dát do auta a já to chápu tak, že mi je v něm zatím schová. Jasně, že to je vše jinak. Manžel, později se mi představil jako Chorche (Jiří), mne vede do jiné dílny a po cestě se trochu bavíme o mé cestě do Santiaga. Za chvíli jsme u jiné dílny. Tam už čeká manželka s autem a vykládáme mé věci a dozvídám se, že teď je odpolední siesta a po ní mi tady kolo opraví. Nějak se mi tomu nechce věřit, ale nezbývá mi nic jiného. Jiří se se mnou loučí se slovy, že jde na oběd a pak musí do práce. Za chvíli přichází dva mladíci, koukají na kolo a hodnotí situaci. Pak mi sdělují, že za dvě hodiny to opraví. Siesta je siesta. Já mezitím listuji v mapaách a čtu si inspirativní Poutnický deník Jiřího Boudy. Po třetí hodině se v dílně začíná lehce rozebíhat práce. Pak přichází mladík a s kamarádem či spoluzaměstnancem se dává do práce. Za půl hodiny je kolo opraveno včetně natření červenou barvou a včetně namazání řetězu. Za to mechanika obzvlášť chválím. Chtěl jsem si ho namazat sám, ale až po opravě. Stavím kolo před dílnu na sluníčko, aby barva uschla a jdu za šéfem. Ptám se kolik budu platit. Mávne na mne jenom rukou a říká “Good Way”. My Angličtínáři si rozumíme. Nandavám bágly na kolo a odjíždím po čtvrté hodině. Ujel jsem ještě asi padesát kilometrů a kolo ještě drží. Snad to bude OK.
Večerní či odpolední obloha je bez mráčku, ale zase fouká tak studený protivítr, že si ani nemohu pořádně vychutnat průjezd galicijskou vysočinou, která je zaplavena zase žlutými květy. Večer v půl deváte uz mám toho studeného protivětru dost a ve staveni u silnice nabiram vodu. Odbočuji stranou a malým zazrakem objevuji odpocinkove místo, které má i plácek na oheň. Pro dnešek je tedy konec. Vypadá to, že si začínám užívat svojí projíďku na kole. Dobrou noc.
 |
oprava kola |
 |
žlutá nádhera |
Čenda, L.P 28.4.2017
