Den sedmý: DOJEZD


 
Probudil jsem se až v osm hodin. Kouknul jsem ven a zděsil jsem se - všude kolem na trávě jinovatka. No ze spacáku se mi teda vůbec nechtělo. Balení tomu také odpovídalo. Vyrážím až po jedenácté hodině. No, já vím, že je to dlouho, ale ve Španělsku je přeci jenom určitý časový posun a já se mu jenom přizpůsobuji.

Tak jedu. Myslel jsem si, že už pojedu jenom z kopce, ale opak je pravdou. Santiago leží v pahorkatině. Po dvou hodinách jízdy zastavuji v jednom kafé baru po cestě na oběd a na kávu. Chvilku trvá než se domluvím s obsluhou na správném přístupovém hesle na WiFi. Pak už jde vše ráz na ráz. Odesílám dva prožité dny a obědvám ještě z českých zásob. Už se těším až vše sním a budu odkázán na místní zdroje. Do hospody přijíždějí další cyklopoutníci. Jedou úplně nalehko. Taky respektuji jejich způsob pohybu po stezce. Do cíle mi chybí přímou čarou už jen deset kilometrů. Už nechci jet po silnici, i když vede nedaleko stezky, ale chci si vychutnat trasu jako přicházející poutník. No nějak mi to ale nepřijde povznášející. Katedrála je v nedohlednu a na prvním sloupu je ještě napsaná vzdálenost do cíle. Já osobně jsem rád, že jedu na kole. Šmatlat na pokraji sil městem ještě pět kilometrů. No ale právě o tom je ta pouť. Zdá se mi, že jsem ještě nedospěl do tohoto stádia. Nechce se mi šlapat v houfu jako desítky poutníků, kteří jdou skoro v zástupu za sebou. Jsem rád, že jsem zvolil právě kolo. Právě předjíždím páreček poutníků. Nevěřím svým uším. Zaslechl jsem ruštinu. Hned reaguji a volám “Zdravstvujte”. Překvapení je cítit i na jejich straně. Nicméně konverzovat se jim asi nechce a tak mi jen přejí “Sčastlivyj puť” a já je stejně za chvíli je opouštím.

Projíždím moderní zástavbu města a skoro bez ptaní na cestu dojíždím ke katedrále. Dojem zvenku není nijak slavný, neboť je zakryta lešením. Na prostranství před ní dojíždí současně se mnou několik dalších cyklistů. Jeden z nich na znamení úspěchu zvedá kolo nad hlavu. Jen jsem si pomyslel, že bych mu dal kolo svoje. Asi by ho nezvednul. Každý podle své chutě a možností. Musím být tolerantnější. Požádal jsem jednu paní o dokumentační foto a pak už se ptám, kde je turistická informační kancelář. Tam zjišťuji, kde se vydávají poutnické certifikáty a kde si mohu zaparkovat kolo během prohlídky katedrály. Nejdříve však jdu pro certifikát. Viděl jsem sice to množství poutníků na vlastní oči, ale takovou frontu jsem opravdu nečekal. Ptám se jedné poutnice vpředu, jak dlouho čekala. Odpovídá, že asi dvě hodiny. No co mohu dělat ? Nic. Čekám a nudím se. Jak snadné by bylo zavést lístečkový systém. Nicméně České poště doma v České republice zavedení tohoto systému taky trvalo dost dlouho. Za dvě hodiny mám certifikát o absolvované cestě v tubusu v batohu a mohu vystartovat na zpáteční cestu. To bude zcela určitě “jiné kafe”.

Bohužel nikoliv. Přesvědčil jsem se o tom hodně brzo. Ač jedu obráceným směrem, cyklistické zákony jsou jasné. Zase mám úkrutný protivítr. Utěšuji se alespoň tím, že není tak studený jako včera. No a tak jsem rád, že jsem vypadl z civilizace a vydávám se na zpáteční cestu trasou severní, t.j. podél moře do Irúnu. Tentokrát nebudu sledovat tak přesně trasu do Santiaga, neboť je nutností vyrazit na horském kole. Trekové je asi také nevhodné. Třeba to vyjde a zkusím si příští rok trasu z jihu přes Portugalsko. Pokud to vyjde, tak se podívám i na mys Finistere. Ten letos vynechávám.

Bivak rozbíjím asi dvacet kilometrů za Santiagem směrem na A Coruňa. Předpokládám, že až nebude protivítr, tak budou kilometry trochu více odsejpat. Dnes jsem dal jen sedmdesát, ale to se nechá snad trochu omluvit.

ranní jinovatka
Na Santiago Vávro na Santiago, ale že je ta Kala nádherná
Jediný “člověk”, který mne přivítal
Cílové nebo startovní foto před katedrálou

Čenda, L.P 26.4.2017

 
 
 
 


Co je nového u kamarádů:

MoNaKo - MOdelařina NA KOleně
MoNaKo - veškeré informace (nejen) o modelech lodí
RC.305
RC.305 - stránky věnované RC autům, scale a expedicím.