Podél řeky Sil a Lor
Včera jsem zaznamenal první ztráty. Jak jsem lepil duše, tak jsem si nechal usušit mimo zorné pole čelenku. Samozřejmě, Vstávám a je docela teplo. To nevěští nic dobrého. Nevěřím tomu, ale bohužel se mi to potvrdilo. Když jsem napsal dnešní celý den, tak jsem nějak pohnul mobilem a všechno se mi vymazalo. Musím tedy začít znova. Bude dobré, když text buddu průběžně zálohovat. Tak ještě jednou.
Vstal jsem dříve než jsem očekával. Balící rituál se nedá asi ošidit. Vyjíždím a vracím se do města. Pokouším se sehnat razítko o tom, že jsem stále na trase. Je to ale skutečnost. Na nábřeží probíhá žlutě značená svatojakubská cesta a potvrzuje to i mapka na panelu. Moc o tom nepřemýšlím. Ta trasa je pro pěší a je průjezdná pro horská kola. Já ho nemám. Musím přizpůsobit trasu mému vybavení. V O Barco jsem zkoušel štěstí s razítky několikrát, ale mám dojem, že jak si nedám kafe nebo pivo, tak se se mnou nebaví. Možná taky nerozumí. Spíše nechtějí rozumět. Rozhoduji se, že zkusím štěstí jinde. Jedu dál.
Dostávám se do městečka A Rúa. Tam jsem dopadnul stejně. Jedna ochotná barmanka mi na papír kreslí kudy se dostanu na stezku, která vede podle řeky. Tam nechci. Jedu tedy zase dále. Na konci obydlené části údolí se vracím na N-120. Mám docela štěstí. Jiná silnice kolem řeky Síl v mém směru nevede. Konečně se mi daří získat v motorestu u silnice razítko, aniž bych si musel dát kávu. Docela je mi číšníka líto, hned bych si dal nějaké občerstvení. Má tam jenom jednoho motorkáře jako hosta. Já zatím nemám na nic chuť. Jsem rád za razítko a pádím dál. Údolí je po obou stranách obsypané žlutými květy Janovce metlatého a řeka, kdyby nebyla spoutaná častými přehradními hrázemi, tak by byla zcela jistě vhodná pro rafting.
Zanedlouho se hlavní silnice stáčí na sever a mě čeká dvanáctikilometrový kopec kolem řeky Lor. Dala by se jet teď i na kajaku. Ten nemám a tak šlapu statečně vzhůru. Házím na nejlehčí převod, ale stejně se posunuji vpřed hlemýždím tempem. Konečně nahoře. Čekal jsem dlouhý sjezd, ale přede mnou se otevřela rovina až k střediskovému městu Monteforte de Lemons. Nad ním se tyčí středověký hrad. Ten sice fotím, ale nemám dostatečné množství energie, abych ho navštívil. Raději usedám do kavárny a otevírám si svoji mobilní kancelář. Po hodince klidu vyrážím směrem na Chantadu. Bohužel se horší počasí. Začalo krápat. Než jsem vyndal pláštěnku, tak přestalo. Na druhý pokus to však bylo horší. U silnice se objevil rozestavěný domek a tak není co řešit. Kolem není žádný barák a tak se nemusím ptát na svolení. Vybírám si koutek na zadní straně domečku a jsem v klidu. Teď oceňuji, že jsem si vzal plynový vařič a tak si mohu uvařit polívku. Ta činnost mne zmohla však natolik, že po jejím snězení usínám jako špalek.
 |
Žlutá romance u silnice |
 |
Castello Montefort de Lemons |
Čenda, L.P 25.4.2017
