Moje objevené “Ameriky”

Troufám si totiž tvrdit, že jakkoli většina pojednání o tom, „proč si pořídit lehokolo“ klade důraz na jejich nezpochybnitelnou zdravotní nezávadnost a neméně nezpochybnitelné výrazné pohodlí oproti klasickým kolům (ev. občas zazní zmínka i o vyšší bezpečnosti), skutečné důvody, proč dávají lehokolisté přednost lehokolu před klasickým kolem, leží hlouběji v podvědomí jejich uživatelů:-)
 

Já naštěstí ten problém nemám - od střední školy, kdy mě jeden z profesorů s jistým despektem zařadil mezi lidi, „pro které je puberta nedostižným ideálem“, jsem si z této jeho definice udělal své životní krédo:-D

Tak tady jsou mé důvody, pro které bych lehokolo nezaměnil za to klasické ani za nic!:-) A to seřazeny od toho nejzávažnějšího:

1. Tím prvním a přímo fascinujícím je pocit, že to navzdory přírodním zákonům funguje! Ten pocit je samozřejmě neopodstatněný - vždyť ono to funguje právě díky přírodním zákonům (především díky gyroskopickým momentům rotujících kol)! Vím to, ale ta iluze mě dostane pokaždé, jakmile uskutečním to první šlápnutí do pedálu, které se od těch dalších odlišuje mj. svou nezbytnou razancí a téměř extrémním švihem, který mi tak trochu připomíná (a nostalgicky evokuje) startování motocyklů mého mládí pomocí nožní páky…
   
    
   
    
    
   Každopádně tenhle rozjezd, tj. prudké první našlápnutí, rychlé natočení předního kola ve směru pádu (viz. video), došlápnutí nohy, o kterou jsem se před rozjezdem opíral, na druhý pedál, plynulé roztočení pedálů a z toho vyplývající ustálení lehokola, zcela zaručeně spustí proces vyplavování endorfinu (hormonu štěstí) do mého krevního řečiště.

   Celý proces (že to navzdory přírodním zákonům funguje a zároveň neustávající příliv endorfinu do mého krevního řečiště) pak po celou dobu jízdy umocňuje jednak „trambusový“ efekt zatáčení, kdy předek kola nenásleduje pohyb řidítek, protože řídící kolo je umístěno (a tudíž i zatáčí) u většiny konstrukcí lehokolistovi zhruba mezi koleny a zadkem, takže předek kola se obloukem posouvá do boku.

   Především ale do vzduchu trčící lehokolistovy nohy - což já mám navíc doplněno o individuální slast, kterou pociťuji, kdykoli si dám v rámci své relaxace nohy na stůl!:-D

   Již od mládí trpím křečovými žilami, a tak v rámci jejich operativního odstranění se mi kdysi velmi dávno dostalo při odchodu z nemocnice lékařského ujištění, že dávat si nohy na stůl je sice nevychovanost, ale na druhou stranu je to vůči varixům medicínsky maximálně korektní:-D


2. S pocitem, že mám nohy na stole, souvisí co do intenzity druhá radost, kterou mi lehokolo nabízí, a tím je pro kolo nezvyklý a zároveň nezvykle pohodlný výhled - místo pro jízdu na klasickém kole typického zarputilého pohledu pod sebe, ev. se vzrůstajícím trnutím nepřirozeně zakloněné hlavy před sebe, jsou mé pocity ne nepodobné těm, když se rozvalen v pohodlném ušáku, s nohama provokativně pohozenýma na stolku, uvolněně dívám na televizi:-)
3. A jako třešničku na pomyslném dortu radosti mi mé lehokolo nabízí možnost jakoby nechtěně exhibovat a bavit se reakcemi svého okolí - marná sláva, to kolo je opravdu „divné“:-D Což je i nejčastější reakce dětí, které obvykle vykřikují: „maminko (nebo tatínku), co je to za DIVNÝ kolo?!“ Mě zatím nejvíce potěšil chlapeček, který se tatínka zeptal: „Tatínku, co je to za DIVNÝHO pána?!“:-D